Léto roku devatenáctého (20.)

6. 09. 2019 11:11:11
Vše dopadlo podle plánů a po měsíci skutečně pokračuji v dovolené, a tedy i ve vyprávění. Druhá letní cesta roku devatenáctého se (možná zcela výjimečně) obešla bez bloudění, navíc se odehrála částečně na nových místech.

Kniha pátá: Na maďarském jihu

3. kapitola: Snídaně v Chorvatsku, oběd v Srbsku, večeře v Maďarsku (20. srpna 2019)

Ač mám hranici s Chorvatskem takřka za rohem, pro příjezd do této země volím hraniční přechod Beremend, vzdálený od Harkánye asi 25 kilometrů. Přijíždím k němu krátce po půl osmé.

Zatímco na maďarské straně mě odbudou nahlédnutím do pasu, chorvatská hraniční kontrola je opravdu důkladná – musím otevřít všechno, co se u auta otevřít dá, chtějí doklady na mě i na auto a jsou děsně zvědaví, proč u sebe skoro nic nemám a kam vlastně jedu. Holt nejsem zrovna na typické cestě k Jadranu. Na chorvatské území se dostávám po nějakých dvaceti minutách.

Maďarská placka pokračuje i tady, ostatně není to nic divného: i tento kus země kdysi patřil Maďarsku, a není tedy žádným překvapením, že se tu maďarsky dá domluvit bez problémů.

Ale jsem v Chorvatsku, a i když je pro mě v tuto chvíli jen tranzitní zemí, hodlám přepnout na jinou jazykovou verzi. Pro zastávku na snídani si celkem náhodně vybírám vesnici zvanou Suza.

Název restaurace Piroš čizma, tedy Červená bota, trochu překvapí. Ne snad tím, že je maďarský (ostatně maďarsky se spolu baví většina z těch několika hostů, co tu vysedávají), spíše tím, že je opravdu psaný takhle pochorvatštěně. Ale jazyky tu umí oba, takže mohu zapůsobit svými chorvatskými hospodskými frázemi. Na snídani si chvilku počkám, ale odcházím spokojen.

Na další hranici už to není daleko. Po nějakých deseti minutách přejíždím most přes Dunaj, na jehož druhém břehu je Srbsko.

Srbský celník se tváří přívětivě, "cestóvny pas" prý už dlouho neviděl. A že prý byl jako mladík v Praze. Když mu řeknu, že cestuji do Somboru, tedy že cíl cesty je srbský, pošle mě bez dalšího dál. Dokonce jsem tentokrát ani nemusel vystoupit z auta.

V Srbsku jsou nápisy většinou dvojí, ale tentokrát nejde o různé jazykové verze. Srbština se totiž historicky zapisuje cyrilicí, v posledních desetiletích se však výrazněji prosazuje i latinka. Tak asi pro jistotu, kdyby snad někdo znal jen jedno písmo...

Jen přes pohraniční Bezdan se jede po slušné cestě. Jinak jsou silnice v Srbsku příšerné, v duchu se omlouvám za včerejší kritiku těch, po kterých jsem jel do Keszthely.

Asi by teď bylo dobré dovysvětlit, kde vlastně jsem. Pochopitelně v Srbsku, ale taková odpověď by byla až příliš jednoduchá. Ta přesnější by hovořila o tom, že projíždím srbskou autonomní oblastí Vojvodina, národnostně nesmírně bohatou. Vedle většinových Srbů, kteří tvoří asi dvě třetiny z dvou milionů zdejšího obyvatelstva, tu žije více než dvousettisícová menšina maďarská, okolo padesáti tisíc Slováků a Chorvatů, řádově desetitisíce Rumunů, Rusínů a dalších. Na jihovýchodě Vojvodiny dokonce najdeme téměř ryze českou ves (a kdybych napsal Č a V velké, bylo by to také správně).

Do Somboru přijíždím před desátou, už za slušného horka. Musím nejprve vyřešit parkování. Naštěstí mám u sebe něco málo srbské měny. Čekal jsem parkovací automat, ale na cedulích se dočtu, že parkování se platí v jakémsi stánku. Pár metrů od parkoviště je trafika, zkouším se tedy zeptat, jestli se parkovné platí právě tady. Mám štěstí, místo jsem odhadl správně. Zaplatím si tři hodiny po 37 dinárech a zbydou mi rovné čtyři. To opravdu není mnoho. Bystré hlavy teď mohou přemýšlet, kolik dinárů jsem si přivezl, já zatím najdu nějakou směnárnu. V centru Somboru jsou jich naštěstí snad desítky, kursové rozdíly se limitně blíží nule.

České banky srbský dinár nenabízejí, Česká národní banka jej dokonce řadí mezi exotické měny, proto měním peníze až tady. Pomocí křížového kurzu si spočítám hodnotu jednoho dináru okolo 22 haléřů. Někde jsem četl, že v Srbsku je možné vyměnit i koruny. Paní ve směnárně se však na ně tváří, jako by nikdy o ničem takovém neslyšela. Vyměnila by kuny i forinty, zavděk však vezme i eury.

Takže mám hromadu srbských peněz a vlastně ani netuším, co za ně mohu pořídit. Věřím však, že na oběd a další případné občerstvení mám sumu dostatečnou.

Sombor (cyrilicí psáno Сомбор) je osmdesátitisícové město, v písemných pramenech poprvé zmíněné už někdy ve 14. století. Žije tu významná menšina maďarská a chorvatská (v obou případech číslo blízké 10 tisícům) spolu s pestrou směsicí dalších národností, jejichž počty dosahují řádově stovek. Zatímco Chorvati říkají městu stejně jako Srbové, trochu překvapivě zní maďarská varianta názvu Zombor. A když ještě zjistím, že město je pojmenované po maďarském šlechtickém rodu Czomborů ([c-]), pomalu ztrácím nit. Nebudu tedy pátrat, kdo a kdy jméno postupně komolil, a přijímám vše jako neměnný fakt.

Ze směnárny vycházím na ulici Krále Petra I. (ulica Kralja Petra I/улица Краља Петра I). Po dojmech z venkova je centrum Somboru až překvapivě upravené. Jako první upoutá mou pozornost památník s pítkem v jednom, upomínající na první artéskou studnu s pitnou vodou ve městě, funkční od 3. února 1890.

Ona ta cyrilice vypadá divoce, ale my, které ve škole učili ruštině, máme jistou výhodu. A jazyk sám se velmi podobá chorvatštině, takže porozumět nakonec není až tak těžké.

Ano, jazyk... Snad věčné téma sporů o to, zda někdy existovala či stále ještě existuje srbochorvatština s variantami srbskou a chorvatskou, nebo jde o dva samostatné jazyky. Nebudu nikomu brát ani nutit názor na tuto věc, sám se však přikláním k teorii, že šlo o účelový konstrukt, podobný našemu prvorepublikovému konceptu československého národa.

Ani v Somboru nevynechám krátkou zastávku u kávy. Mimo jiné zkouším, jak je to tu s wi-fi. Bledě, pouhých 15 minut zdarma. Jelikož jsem mimo oblast regulovaného roamingu, mohu snad – s ohledem na místní prostředí – ceny za služby telefonních operátorů označit přímo za nepravoslavné. U kávy samotné pak zaujme lžička, nad níž chvíli přemýšlím, jestli existuje i nějaká varianta pro čaj.

Po chvíli pokračuji dál. Ulice Krále Petra končí u kašny, za ní je nutno přejít vnitřní městský okruh (Venac/Венац), jímž je historické jádro Somboru v podstatě ohraničeno. Fotografie ovšem nabízí pohled zpět do ulice.

Po levé ruce mám kostel Sv. Štěpána (crkva Svetog Stefana/црква Светог Стефана), vždy rozeznatelný mezi ostatními somborskými chrámy podle dvou věžiček.

Hned za ním začíná Park hrdinů (Park heroja/Парк хероја), v přicházejícím vedru velmi příjemná záležitost. Konečně v nějakém městě pochopili, že stromy a trávník chladí více než beton.

Parkem se dá dojít až k Župní budově (Zgrada županije/Зграда жупаније), kde najdete opravdu mnohé: soud, policii, tuším nějaký odbor ministerstva financí, samosprávné orgány a možná jsem ještě na něco zapomněl.

Jelikož se jedná o budovu úřadů, vše musí být popsáno srbsky latinkou i cyrilicí, vzhledem k početnosti národnostní menšiny nesmí chybět verze v maďarštině. Zkrátka nepřijdou ani Chorvati, cedule navíc však není třeba – srbská a chorvatská varianta totiž zní naprosto identicky.

Musím se kousek vrátit, nelze totiž vynechat Náměstí svaté trojice (Trg svetog trojstva/Трг светог тројства), jakési vedlejší centrum města. Dominují mu dvě stavby: kostel Nejsvětější trojice (crkva Presvetog trojstva/црква Пресветог тројства, vlevo) a radnice (gradska kuča/градска кућа, vpravo).

Vracím se zpět do parku. Uprostřed stromů, nedaleko župní budovy, nacházím restauraci. Pochopitelně ve stínu, spíš psychologicky chlazená ještě umělým potokem.

Restaurace Fijaker vyhlíží přepychově, ale už pohled do nápojového lístku prozradí, že ceny by tu mohly být přijatelné.

Po chvíli dostanu i lístek jídelní, a zatímco si vybírám, volným krokem se kolem stolů prochází kočka, která vypadá, že patří k inventáři. Asi čeká, co kde upadne, ale v tomhle ohledu má smůlu, neboť mně zatím nemá z čeho. Nakonec asi pochopila, že si bude muset něco ulovit sama.

Pljeskavica prý pochází ze Srbska, volba je tedy jasná. Do ceníku nápojů už jsme nahlédli, pokud vás zajímá cena za pljeskavici, tak ta mě přijde na 760 dinárů, salát na 170. Dohromady je toho tolik, že se to dá sotva sníst.

Zaplacená doba parkování se pomalu chýlí ke konci. K autu to mám odtud necelý kilometr. Cesta přes park ještě jde, ale v ulici Krále Petra se dá jít jen po stinné straně.

Poslední významnou stavbou, kterou v Somboru registruji, je Pravoslavný kostel Sv. Jiří (Pravoslavna crkva Svetog Georgija/Православна црква Светог Георгија).

Krátce poté už stojím u auta, rozpáleného tak, že se v něm v první chvíli prostě být nedá. Takže nastartuji a chvíli nechám běžet klimatizaci. Z dlouhé chvíle si prohlížím parkovací lístky, které jsem předtím bez dalšího zkoumání pohodil za okno. Jsou psané pouze cyrilicí, takže mám na chvíli o zábavu postaráno.

Štěstí bylo na mé straně po celé ty tři hodiny. Správně jsem totiž měl na lístcích tužkou označit datum a čas příjezdu. Takže na další ochlazení auta nečekám a mizím raději hned. Parkovací lístky si mohu schovat, kdybych měl náhodou letos nebo příští rok zase cestu do Somboru.

Za městem na okamžik zastavím, abych této i příštím generacím mohl poskytnout důkaz o jednom z nejžhavějších dnů, které jsem letos na dovolené zažil.

Původní záměr byl pokračovat ještě dál, v plánu byl chorvatský Osijek, ale v tomhle počasí to prostě nejde. Další program ruším a cíl je jediný: co možná nejdříve najít nějakou vodu, ve které se dá osvěžit. Na hraničním přechodu v Bezdanu získávám ještě jeden dnes už neobvyklý suvenýr v podobě razítka do pasu.

Krátce na to se se Srbskem loučím, za Dunajem už je Chorvatsko.

Na mostě jsem sám. Někde uprostřed řeky, tedy prakticky na srbsko-chorvatské hranici, zastavím. Vystoupit se mi ale nechce, takže to zábradlí mi prosím odpusťte.

Zhruba stejných dvacet minut a na stejném místě jako ráno mě zdrží chorvatská hraniční kontrola. Jediný rozdíl je ten, že tentokrát je to na výstupu ze země. Opět si vyžádají všechny doklady. Vystoupit tentokrát nemusím, jenže bez klimatizace se uvnitř nedá vydržet. Takže čekám opřen o auto a docela dlouho, až začínám přemýšlet, jestli jsem za těch zhruba 30 kilometrů ujetých po Chorvatsku něco neprovedl. Nic takového, pas mi vrátí se slovy "doviđenja" a mohu jet dál.

Před třetí hodinou jsem konečně v lázních v Siklósi ([šiklóš]), pouhých 6 kilometrů od Harkánye. Rozdíl je obrovský: tohle je krásný, moderně pojatý areál, navíc za jen nepatrně vyšší cenu. Z plaveckého bazénu máte výhled na siklósský hrad.

Vnitřek hlavní budovy tvoří 6 bazénů se sloupy, uvnitř každého z nich si můžete dopřát jiný druh masáže a nebo si tam prostě jen tak posedět, případně poležet. Kromě posledního v levé řadě, do kterého ústí skluzavky.

Za budovou jsou pak venkovní bazény s opravdu horkou vodou. V tomhle počasí je ani nezkouším. I ty vnitřní s vodou o něco chladnější, rozuměj méně horkou, zkusím většinou jen symbolicky.

Nakonec tu setrvám až do sedmi, kdy už je plavecký bazén celý ve stínu.

Do Harkánye se vracím za šera,...

...na večeři vyrážím za stmívání...

... a do restaurace dojdu prakticky za tmy, ale moc si tím nepomůžu. Teplota je nad třicítkou i v tuhle dobu.

Třetí večer jsem v restauraci Tilos, dokonce sedím potřetí na stejném místě. Dnes to ale není takový problém. Restaurace je poloprázdná, ačkoliv je 20. srpna a tedy Den Sv. Štěpána, státní svátek slavený jako den založení maďarského státu. A pochopitelně volný den.

Vraťme se ovšem ke stolu. Opravdu je to smažený sýr s rýží. Ta kombinace může vypadat neobvykle, sami si však můžete vyzkoušet, že to k sobě jde docela dobře.

Autor: Jaroslav Babel | pátek 6.9.2019 11:11 | karma článku: 39.31 | přečteno: 749x

Další články blogera

Jaroslav Babel

Tři zámky (4.)

Mezera v pracovním programu byla právě tak dlouhá, aby stálo za to na pár dní vyjet. A i když je mi jasné, že téma západního Maďarska pomalu, ale jistě vyčerpávám, pořád ještě je co objevovat.

14.2.2024 v 23:39 | Karma článku: 11.74 | Přečteno: 121 | Diskuse

Jaroslav Babel

Tři zámky (3.)

Mezera v pracovním programu byla právě tak dlouhá, aby stálo za to na pár dní vyjet. A i když je mi jasné, že téma západního Maďarska pomalu, ale jistě vyčerpávám, pořád ještě je co objevovat.

12.2.2024 v 19:33 | Karma článku: 13.95 | Přečteno: 155 | Diskuse

Jaroslav Babel

Tři zámky (2.)

Mezera v pracovním programu byla právě tak dlouhá, aby stálo za to na pár dní vyjet. A i když je mi jasné, že téma západního Maďarska pomalu, ale jistě vyčerpávám, pořád ještě je co objevovat.

7.2.2024 v 20:02 | Karma článku: 15.79 | Přečteno: 172 | Diskuse

Jaroslav Babel

Tři zámky (1.)

Mezera v pracovním programu byla právě tak dlouhá, aby stálo za to na pár dní vyjet. A i když je mi jasné, že téma západního Maďarska pomalu, ale jistě vyčerpávám, pořád ještě je co objevovat.

3.2.2024 v 12:36 | Karma článku: 17.81 | Přečteno: 216 | Diskuse

Další články z rubriky Cestování

Klára Žejdlová

Italské Velikonoce? V mých vzpomínkách to jsou přátelé, rodina…a obžerství

I když to obžerství bylo prokládané dlouhými procházkami. Aby nám vytrávilo. A abychom nasbírali ingredience pro další vaření...

27.3.2024 v 14:48 | Karma článku: 19.47 | Přečteno: 446 | Diskuse

Miroslav Semecký

Nacházíte ve Španělsku? Používáte aplikaci Telegram? Zpozorněte!

Oblíbená komunikační aplikace ve Španělsku končí. Bude vypnuta (zablokován přístup) v řádu několika následujících hodin. Soudce Národního soudu Santiago Pedraz vydal rozhodnutí, ve kterém nařizuje mob..

23.3.2024 v 17:51 | Karma článku: 17.12 | Přečteno: 581 | Diskuse

Jan Vaverka

Bolívie - 6. díl: Den v La Pazu

La Paz je město jako žádné jiné. Dvoumilionová aglomerace sahající až nad 4000 metrů nad moře, ulice jsou strmé, propojené lanovkami, a kolem obrovská kulturní a sociální diverzita.

22.3.2024 v 8:20 | Karma článku: 16.35 | Přečteno: 231 | Diskuse

Aleš Gill

Střípky z KLDR - Díl 26. - Návrat do paralelního vesmíru

Jsou to téměř dva roky od mého posledního článku o KLDR, a téměř tři roky od mé druhé cesty za nejželeznější oponu, jakou si lze představit. A protože informací z KLDR je kvůli uzavřené hranici málo, mohli bychom se tam vrátit.

19.3.2024 v 8:52 | Karma článku: 16.04 | Přečteno: 474 | Diskuse

Libor O. Novotný

Víkend na bitevním poli ve Waterloo

Chcete důkladně pochopit politické a společenské souvislosti, které vedly k porážce Napoleona, případně se vžít do bojů rozhodující bitvy u Waterloo? Památník bitvy na jejím původním místě vám to umožní.

18.3.2024 v 15:00 | Karma článku: 13.22 | Přečteno: 207 | Diskuse
Počet článků 303 Celková karma 14.82 Průměrná čtenost 1342

Zdravotní sestra.

Po několika zkušenostech si dovoluji upozornit, že veškeré materiály zde publikované podléhají autorskému zákonu. Užití článků nebo jejich částí tudíž není bez výslovného souhlasu autora možné. 

Rána pro britskou monarchii. Princezna Kate má rakovinu, chodí na chemoterapii

Britská princezna z Walesu Kate (42) se léčí s rakovinou. Oznámila to sama ve videu na sociálních sítích poté, co se...

Smoljak nechtěl Sobotu v Jáchymovi. Zničil jsi nám film, řekl mu

Příběh naivního vesnického mladíka Františka, který získá v Praze díky kondiciogramu nejen pracovní místo, ale i...

Rejžo, jdu do naha! Balzerová vzpomínala na nahou scénu v Zlatých úhořích

Eliška Balzerová (74) v 7 pádech Honzy Dědka přiznala, že dodnes neví, ve který den se narodila. Kromě toho, že...

Pliveme vám do piva. Centrum Málagy zaplavily nenávistné vzkazy turistům

Mezi turisticky oblíbené destinace se dlouhá léta řadí i španělská Málaga. Přístavní město na jihu země láká na...

Kam pro filmy bez Ulož.to? Přinášíme další várku streamovacích služeb do TV

S vhodnou aplikací na vás mohou v televizoru na stisk tlačítka čekat tisíce filmů, seriálů nebo divadelních...