Léto roku devatenáctého (16.)

Vše dopadlo podle plánů a po měsíci skutečně pokračuji v dovolené, a tedy i ve vyprávění. Druhá letní cesta roku devatenáctého se (možná zcela výjimečně) obešla bez bloudění, navíc se odehrála částečně na nových místech.

Kniha čtvrtá: Mezipřistání v Budapešti

1. kapitola: Přes Dunaj a zpět (16. srpna 2019)

Tak dlouho jsem přidával dny na začátku další dovolené, až jsem nakonec vyrazil prakticky ihned po poslední noční službě. Mohu si tak dlouhou cestu na jih Maďarska rozdělit na dvě části. Ranní odjezd dává navíc šanci předjet dovolenkáře směřující do Chorvatska. A ač nevynechám ani rituál v podobě budějovické zastávky, v deset hodin už jsem v Rakousku.

Zastávka v Budapešti může mít několik dalších dobrých důvodů. Jednak je to místo z dřívějška známé, takže dokážu jít celkem najisto tak, aby pobyt zde měl nějaký smysl, zvlášť když na návštěvu centra mám jen pár hodin. Navíc, večer v Budapešti snad ani nemůže být nepříjemný – město si vás získá kdykoliv a celkem spolehlivě. No a poslední důvod této zastávky si nechám na vhodný okamžik.

Do hotelu s nápaditým názvem Budapest přijíždím asi ve čtvrt na šest. Ubytování proběhne celkem rychle, jediná věc mi dost vadí: není prý volné místo na parkovišti. Na námitky, že na parkovišti vidím míst volných dostatek, pan recepční v podstatě nereaguje. Pouze mi zopakuje, že místo prostě není. Nakonec mě posílá do postranní ulice kamsi za dva rohy. K hotelu je to odtud nějakých 300 metrů, naštěstí aspoň parkuji zadarmo. Můj záměr vzít si na jednu noc do hotelu jen to nejnutnější se tedy vyplatil víc, než jsem očekával.

Poloha hotelu je výhodná – kousek od centra a 10 minut chůze od stanice metra Széll Kálmán tér. A kdyby se mi náhodou nechtělo pěšky, mohu ten kousek dojet tramvají. 

Systém jízdenek budapešťské veřejné dopravy je docela složitý. Jiný lístek platí na tramvaj, jiný na metro, jiný na příměstskou železnici. Jiný ve dne a jiný v noci. Existují různé kombinace, jedna však řeší vše: 24hodinová jízdenka na všechny druhy dopravy za pouhých 1650 forintů. 

Vystupuji na náměstí Lajose Kossutha (Kossuth Lajos tér), přímo u budovy parlamentu (Országház). Postavena byla v letech 1885-1904, inspirována prý parlamentní budovou londýnskou. Od začátku své existence je jedním z maďarských symbolů. S délkou 268 metrů jde o jednu z nejrozlehlejších staveb tohoto druhu na světě. Ještě bude čas podívat se na ni.

Podívat se naopak už nelze na sochu maďarského premiéra Imreho Nagye, popraveného po porážce povstání ze šestapadesátého roku, která stávala v těchto místech. 

Někdy je zajímavé sledovat, jak se postoje mění: v srpnu 1989 řečnil na Nagyově státním pohřbu mladý právník Viktor Orbán, jenž tak prakticky odstartoval svou politickou kariéru. Dnešnímu premiéru Orbánovi vadí Nagyova minulost, a tak rozhodl, že jeho socha bude stát jinde než u parlamentu. 

Potřebuji se dostat na druhý břeh Dunaje, vybrat si mohu jeden z budapešťských mostů. Od parlamentu je vidět Markétin most (Margit híd), lomený most s odbočkou na Markétin ostrov (která vidět není). 

V listopadu 1944 byl poškozen výbuchem, jehož následkem se zřítily tři jeho oblouky na pešťské straně. Ani to jej však neuchránilo před totální zkázou, která postihla i všechny ostatní mosty. Ustupující Němci je zničili v lednu 1945, stát zůstala jen většina pilířů.

Nejblíže při cestě je Széchenyiho řetězový most (Széchenyi lánchíd – a prosím, není tu žádné "ch", název je složen ze slov lánc – řetěz a híd – most), první, který v roce 1849 spojil Budín a Pešť. Pohled na něj spolu s Budínským hradem (Budai vár) je dnes jedním z nejtypičtějších pohledů na Budapešť. 

V každém případě se po něm Dunaj přejít dá, obdivovat z něj můžeme Országház i další z mostů. Alžbětin most (Erszébet híd) měl po válce trochu smůlu. Peněz už nezbývalo, a tak byl obnoven ve velmi zjednodušené podobě, zachovávající pouze obrysy mostu původního. Bohužel byl tehdy zbytečně zničen i jeden pilíř, který zkázu mostu přečkal. 

Řetězový most končí na náměstí Adama Clarka (Clark Ádám tér), pojmenovaném po skotském inženýrovi, který na stavbu mostu dohlížel. Vyprojektoval ovšem také tunel pod Hradním vrchem, jehož ústí je na fotografii též vidět. Tunel se jmenuje Alagút, což kupodivu česky neznamená nic více ani méně, než právě tunel.

Na náměstí je také onen poslední důvod, pro nějž je dobré zahájit další cestování právě tady: nultý kilometrovník, u kterého dříve začínaly všechny silnice v Maďarsku. Tímto tedy lze považovat druhou část cesty za oficiálně zahájenou.

Nejjednodušší způsob, jak se dostat dál, je lanovkou na Budínský hrad (Budavári Sikló). V provozu je od roku 1870, ani ona ovšem na konci války neunikla vážnému poškození. Provoz byl obnoven po více než 40 letech.

Jízda po trati ani ne 100 metrů dlouhé trvá opravdu jen chvíli. Za pár vteřin jste o 50 metrů výše, přímo u jedné z hradních bran, hlídané bájným turulem – mýtickým ptákem, který měl kdysi ukázat maďarským kmenům cestu do nové vlasti. Podle některých pramenů jde o tvora zcela vymyšleného, podle jiných je podobný rarohovi altajskému. Zoologické atlasy nechť projde každý čtenář sám dle libosti. 

V sousedství Budínského hradu je Alexandrův palác (Sándor-palota), sídlo Úřadu prezidenta republiky (Köztársasági Elnöki Hivatal). Nedá se nevšimnout, že prezidentská stráž je v Maďarsku pojata méně formálně než třeba česká Hradní stráž.

Za prezidentským palácem kousek popoběhnu – je totiž pomalu nejvyšší čas dostat se na další zajímavé místo ještě před setměním.

Původně gotický Matyášův chrám (Mátyás-templom) byl několikrát přestavován, za turecké okupace v 16. století dokonce na mešitu. Byl také dějištěm korunovace dvou posledních maďarských králů, tedy Františka Josefa I. a Karla I. Chrám je zasvěcen Nejsvětější Panně Marii, Matyášovým je zván v upomínku na Matyáše Korvína, na jehož popud byla provedena stavba věže chrámu.

V jeho sousedství je Rybářská bašta (Halászbástya) s jezdeckou sochou prvního maďarského krále Štěpána. Svému účelu, který by vyplýval z jejího názvu, neogotická budova dokončená v roce 1902 nikdy nesloužila.

Dnes v baště najdete pár kaváren a její hlavní význam je především turistický, neboť výhledu odtud na Országház a město vůbec se jen tak něco nevyrovná. 

V těsném sousedství Rybářské bašty je hotel Hilton. V době svého vzniku budila stavba velké vášně, odpůrci hovořili celkem pochopitelně o tom, že vedle budov historických nemá stát moderní prosklená. Turisté však našli zalíbení ve fotografování odrazu Rybářské bašty ve skleněné stěně hotelu.

Je čas konečně se někde posadit. V jedné restauraci poblíž Matyášova chrámu jsou ještě ochotni něco malého uvařit, a tak si dávám kotlíkovou gulášovku v opravdovém kotlíku.

Zbyde čas i na víno, ale v půl desáté je personál nekompromisní a zavírá se.

Metrem, lanovkou a pěšky jsem málem uzavřel okruh. K hotelu to odtud opravdu nemám daleko, jen něco málo přes 2 kilometry. Neodolám však nočnímu centru Budapešti, a tak si celou procházku dám ještě opačným směrem. 

Kolem prezidentského paláce tedy projdu k hradu a přesně ve 21:46 stíhám lanovku (jezdí do deseti). Noční pohledy na Széchenyiho most...

... a budovu parlamentu přes řeku...

... i zblízka za to prostě stojí. V hotelu jsem zpátky okolo půl jedenácté.