Léto roku devatenáctého (3.)

Potřetí v tradičním termínu a prakticky po stejné trase, ovšem s novými cíli. A jestliže jsem dříve čtenáře lákal na bloudění i nečekané příhody, na vše jmenované došlo i tentokrát. Taková byla první cesta léta roku devatenáctého.

Kniha první: Julské Alpy

3. kapitola: Pod Triglav (3. července 2019)

Místo Rajka na mě ráno přede dveřmi čeká jeho pes. Vlastně i s ním jsem se stihl seznámit už včera večer. Tohle až neskutečně hodné zvíře netuší, že bez levé boty je mi donesená pravá k ničemu, já zase netuším, jestli je to zrovna třiačtyřicítka. 

Ráno v Koprivniku se zdá být lehce mlhavé. Výškové rozdíly jsou tu obrovské, a tak zatímco v jednu chvíli vjedete do zdánlivě neproniknutelné mlhy,...

... o pár metrů výše je zase všechno jinak. Věřte nebo ne, silnice je tatáž a fotky od sebe dělí zhruba minuta.

V obci Krnica odbočuji ze silnice na Bled. Stavím u dřevěného mostu přes řeku zvanou Radovna (prosím číst správně [radouna]). Některé pohledy mi prostě stojí za zastávku a za zvěčnění. A docela mimochodem je toto místo hranicí Triglavského národního parku.

Další fotka může bez dalšího vysvětlení lehce klamat. Auto jistě vidíte, ale bylo to jen vhodné místo na krátké zaparkování. Směr další jízdy byl na opačnou stranu, tedy z mostu po hlavní silnici. 

I podle Rajkovy rady pokračuji na Mojstranu, doslova idylický dojem z průjezdu krajinou za slunného počasí nemůže zdánlivě nic narušit.

Jenže i v těchto končinách jsou stopy tragické minulosti. Na břehu Radovny stávala kdysi stejnojmenná vesnice. V září 1944 tu došlo k incidentu mezi místními obyvateli a německými jednotkami, při kterém byli dva němečtí vojáci zajati. Když se to vše sečetlo s dlouhodobou aktivní pomocí partyzánům, byl osud vsi zpečetěn. Z jejích 24 obyvatel nepřežil nikdo. 

Do Mojstrany je to jen kousek, a tam už opravdu uhýbám z civilizovaných končin a směrů. Dál pokračuji po cestě úzké, klikaté, prudké...

... a většinou štěrkové.

Je skoro k neuvěření, že tato cesta je řádnou silnicí, zanesenou v mapách, a má dokonce číslo 908.

Potkat na ní můžete cokoliv, dokonce i autobus. Vyhýbání je zajímavým zážitkem, a tak se omlouvám, že jsem tuto událost nezachytil obrazem. Jako náhradu mohu nabídnout první pohled na Triglav s potokem Triglavska Bistrica...

... nebo 52 metrů vysoký vodopád Peričnik. Vlastně je nad ním ještě jeden menší, šestnáctimetrový stupeň, zdola ovšem neviditelný. Vodopád nepatří mezi nejvyšší ve Slovinsku, patří ale mezi ty nejmladší – vznikl až po poslední době ledové.

Vodopád je asi v polovině jedenáctikilometrové trasy, po níž silnice číslo 908 končí.

Za parkoviště tu chtějí tři a půl eura. Za závorou už musíte pokračovat pěšky, a ačkoliv hned další tabule uvádí dvě stě, podle mapy je to pravděpodobnějších 450 metrů.

Sucho je i v Alpách, takže se kousek projdu i po vyschlém korytu horního toku Triglavské Bistrice. Ale po těch kamenech se jde opravdu nedobře - za lávkou se vracím zpátky na cestu.

Na malé planině v nadmořské výšce 1015 metrů je chata Aljažev dom, pojmenovaná po Jakobu Aljažovi (1845-1927), významném slovinském duchovním, skladateli a alpinistovi. Aljaž nechal na tomto místě postavit nejprve dřevěnou boudu. V roce 1904 byla na jejím místě postavena první chata, kterou ale už v roce 1909 zničila lavina. Současná chata byla postavena roku 1910. Je odtud jedinečný výhled na severní stěnu Triglavu.

V chatě je samozřejmě restaurace, takže usedám k palačince. Kupodivu se není třeba obávat žádné vysokohorské přirážky. Není tu ani přelidněno, takže si vybírám stůl tak, abych měl pěkný výhled. A stejně mi to několikrát nedá a jdu se podívat z různých míst terasy Aljažova domu.

Triglav vysoký 2864 metrů je nejen nejvyšší horou Slovinska, je i jeho symbolem. Dostal se do státního znaku, a spolu s ním i na slovinskou vlajku.

Na planině najdete i kapličku...

... a stánek se suvenýry. Rozcestník pak informuje o tom, že na vrchol Triglavu, vzdálený odtud vzdušnou čarou asi 3 a půl kilometru, se dá dojít za 6 a půl hodiny. Pro méně zdatné je však prý výstup a sestup akcí na dva dny.

A protože stánek se suvenýry jsem vám dosud tajil, nabídnu ještě jedno panorama celé planiny. Aljažův dům i kapličku už snadno poznáte, stánek je tedy ten zbývající třetí objekt.

Vracím se k autu, čeká mě asi hodinu a čtvrt dlouhý přesun na vzdálenější konec Bohinjského jezera do místa zvaného Ukanc. Nepřipravím vás ale o jednu dopravní značku. V zásadě celkem běžnou, nicméně od tohoto dne už jen čekám, jestli někdy v životě uvidím vyšší číslo. Mimochodem, ten nápis pod značkou radí zařadit jedničku. Jenže překlad jsem zjistil až později, takže oznamuji, že to jde sjet i na dvojku.