Třetí cesta do Büku (7.)

Snad se může zdát, že třetí pobyt během jednoho roku na tomtéž místě nemůže přinést nic nového. Zdání však tentokrát klame – Bük je skvělá základna pro výlety po okolí, navíc tu už mohu spoléhat na prostředí takřka domácké.

7. kapitola: O příponách čili sufixech (1.-2. září 2018)

Po dvou dnech marných slibů přišel konečně déšť a ruku v ruce s ním i ochlazení někam pod dvacet stupňů. Věci mám sbalené rychle, pár větami se loučím s majitelem a vyrážím zatím bez jasného cíle kamsi do části Büku s obchody a tržnicí.

Zkouším počkat na lepší počasí, od vyčkávací kávy se dokonce chvíli zdá, že by lepší časy dnes ještě přijít mohly.

Jenže než se od té kávy zvednu a absolvuji zastávku u místní benzínové pumpy,...

... déšť se vrátí. A dokonce ještě silnější než ráno. Dokonce chvíli uvažuji o tom, že to teď hned otočím domů. Jestliže ale vždy tvrdím, že dovolená v termálech není až tak závislá na počasí, měl bych to v tuhle chvíli dokázat. Navíc je skoro jasné, že více příležitostí ke koupání toto léto mít nebudu. Nenechám se tedy odradit ani teplotou, která zatím spadla až k 17 stupňům, a vyrážím směr Sárvár.

Na místě jsem před jedenáctou. Ani nevím, jestli mám být překvapen nebo ne, ale parkoviště před lázněmi je docela zaplněné. 

Pravda, o slunečném počasí si dnes mohu nechat jen zdát, ale déšť nakonec ustal a teplota se pohybuje někde okolo dvaadvaceti – vlastně se s trochou nadsázky dá říct, že je podobné počasí, jako předevčírem večer. Snad jediný rozdíl je ten, že momentálně není tma.

Nakonec tu vydržím až přes půl pátou. Tou dobou už opět prší, a tak je zřejmě nejvyšší čas vydat se konečně na cestu. V tuto chvíli není jasná jen jedna věc, totiž jestli je tohle konec léta, nebo snad už začátek podzimu.

Nebudu laskavého čtenáře nudit líčením (navíc již opakovaným) jízdy převážně po dálnicích, raději se podíváme na věc zmíněnou už v názvu kapitoly a dosud nevysvětlenou.

Přípona čiže sufix je základním prvkem maďarské gramatiky. Poskládány ke slovu často jedna k druhé (a někdy i ke třetí) vyjadřují přípony gramatické jevy stejné, jaké známe i z češtiny. Jenže zatímco česká koncovka (opravdu koncovka, s příponou prosím nezaměňovat!) dokáže vyjádřit naráz například číslo a pád, v maďarštině jsou obě přípony hezky za sebou, každá pro daný gramatický jev. 

Snad bude nejlépe uvést nějaký příklad. Květina se maďarsky řekne "virág" (čteme pečlivě, tedy opravdu [-g]). Přípona množného čísla je -k, a to by se říkalo opravdu špatně. Pomůžeme si tedy vloženou samohláskou a máme tu tvar "virágok", tedy česky "květiny". Chceme-li maďarsky říci "na květině", použijeme k tomu opět adekvátní příponu, díky které dostaneme tvar "virágon". A teď přijde to zajímavé – chceme-li říci "na květinách", poskládáme obě přípony pěkně za sebe a máme tu tvar "virágokon", takže jak vidíte, žádná předložka. Předložka je totiž záležitost, kterou maďarština vůbec nezná. Jak už řečeno, na vyjádření všechno možného má přípony, a tak do Prahy se řekne "Prágába", v Praze "Prágában".

Ke každé české předložce existuje maďarský ekvivalent, a nutno říct, že maďarština polohy a směry vyjadřuje mnohem exaktněji než čeština. Například nepoužívá tvary typu "jsem na pokoji", které se mně osobně nelíbí ani v češtině, ale uznávám, že jsou rozšířené. Stejně tak taxikáři neřeknete "přijeďte pro mě do hotelu (szálodába)", ale použijete tvar "k hotelu (szálodahoz)". Pokud tedy opravdu nechcete, aby vám šel naproti dovnitř do budovy hotelu, snad někam k recepci. Už vůbec neříkejte "na recepci", to by se snad snažil na ni nějak vylézt. Představivosti se tu ostatně meze nekladou.

Pro některé české pády používá maďarština slova, která bychom v češtině asi nejlépe nazvali záložkami. Prostě slova stojící za jiným slovem, jakýsi logický protipól předložek. Existuje tu taková jednoduchá, ale spolehlivá pomůcka, podle které můžeme určit, jestli jde o příponu (tedy psanou dohromady se slovem), nebo o záložku (tedy psanou zvlášť). Stačí si představit, jestli se nám dva předměty dotýkají. Pokud například něco leží na stole, vyjádříme to příponou (asztalon). Pokud je něco nad stolem, už se to tedy stolu nedotýká, a pak přijde na řadu tvar se záložkou (asztal felett). 

Maďarština příponami vyjadřuje i vlastnictví, neboť nemá přivlastňovací zájmena. A tak se můj dům řekne "házam", tvůj dům "házad", náš dům "házunk" a tak dále. Opět můžeme kombinovat s dalšími příponami. Možná leckomu z vás došlo, že dům se maďarsky řekne "ház". Ke slovu můžeme přidat libovolnou příponu a vytvořit tak jakýkoliv pád. Příklady budou následovat za malou chvíli.

Tady si dovolím jen malinkou odbočku. Každá přípona (nemyslím teď ty přivlastňovací) nám vyjadřuje právě jeden mluvnický pád. To je odlišné od češtiny, kdy některé předložky jsou schopny vyjádřit pádů více, některé s předložkou, k jiným dokonce předložku ani nepotřebujeme. A tak se nám obvyklý počet sedmi pádů poněkud rozroste. Některé starší pády jsou nahrazovány jinými se stejným významem, a není tedy až tak podstatné, kolik pádů vlastně maďarština má. Klidně věřte číslu čtrnáct i sedmnáct.

Zpět k ukázkám skloňování slova dům, tedy "ház". Dativ bude znít "háznak", akuzativ "házt". Další pády pojmenovávat nebudu (čeština je totiž nezná) a uvedu jen český překlad: do domu – házba, v domě – házban, na dům – házra, na domě – házon, k domu – házhoz, od domu – háztól a tak dále. Výraz "z domu" můžeme přeložit v závislosti na tom, jde-li o směr zevnitř domu (házból), nebo z jeho povrchu (házról). Jsou to vlastně opačné pohyby k tvarům "házba" a "házra", všimněte si jistých společných základů.

To vše můžeme převést i do množného čísla (do domů – házakba, v domech – házakban, na domy – házakra, na domech – házakon, od domů – házaktól). Můžeme samosebou také hovořit o předmětu přivlastněném, takže do mého domu se řekne "házamba", v mém domě "házamban", na mém domě "házamon". Přivlastněný dům lze i skloňovat pády známými z češtiny, takže mému domu bude "házamnak", můj dům (ovšem ve 4. pádě, tedy "koho-co?") bude znít "házamat".

Ještě můžete? Pokud ano, svěřím vám, že jsem vám před chvílí trochu zalhal. Bylo to nutné, abychom se v daném místě pohnuli dál. Maďarština přivlastňovací zájmena má, ale lze jich užít jen v případě, že zamlčíme samotný přivlastňovaný předmět. Jestli to zní složitě, představte si, že se vás někdo zeptá: To je tvůj dům? ("Ez a házad?") Máte možnost říct pouze: "Ano, můj." A právě v takovém případě použijete i v maďarštině přivlastňovací zájmeno: "Igen, az enyém." Pokud ale odpovíte celou větou, tedy "ano, to je můj dům", pak už musíte použít podstatné jméno s přivlastňovací příponou ("Igen, ez a házam."). Pro detailisty je nutno dodat, že "a" nebo "az" je určitý člen. Jeho tvar se liší podle toho, zda další slovo začíná samohláskou či souhláskou (dovolím si lehkou analogii s tvary naopak neurčitého členu v angličtině).

Jestli pro vás byly dosavadní odstavce příliš složité, vezmeme teď něco jednoduššího. Třeba takový jmenný rod. To je moje nejoblíbenější kapitola z učebnic maďarštiny. Je totiž velice stručná, neboť rod maďarština vůbec nezná. No a tady ta jednoduchost pomalu končí. Maďarština totiž nemá i další věci. Nenajdete v ní třeba sloveso "mít".

Ne že by Maďaři nic nevlastnili, ale mají na to takovou zvláštní slovní konstrukci. Nejprve je jmenován vlastník, ale ve třetím pádě (třeba mně – nekem, Petrovi – Péternek), pak je tu sloveso "být" ve 3. osobě (je – van), a nakonec jmenovaný předmět s přivlastňovací příponou (můj dům – házam, jeho dům – háza). Bohužel, sotva jste schopni dát dohromady a trochu si zažijete věty typu "nekem van a házam" či "Péternek van a háza", přijdou lektoři s podmiňovacím způsobem, tedy "kdybych měl dům" (pro chtivé vědění "ha nekem volna a házam"). A to pak máte chuť se na to opravdu vykašlat. Jen opravdu slabou útěchou zůstává fakt, že maďarština má gramatiku mnohem pravidelnější než všechny jazyky, o kterých jste kdy mohli slyšet. 

Maďarština má ještě jednu specialitu, a sice dvojí časování. Jeho dvěma typům se říká časování určité a neurčité, a dost těžko se to popisuje, protože rozdíl mezi nimi do češtiny nepřeložíte, i kdybyste se na hlavu postavili. Prostě, jiný typ použijete v případě, že mluvíte o věci neznámé či neurčité, jiný, když mluvíte o věci určité. Pouze neurčitě se také časují slovesa, na nichž nemůže záviset předmět, jako například spěchat, růst, odpočívat, jít, žít (i když pozor na formulaci "žít svůj život" – v tomto celkem knižně znějícím případě bychom logicky časovali určitě), sněžit, kliknout a mnohá další. Pro větší klid mohu dodat, že i věta s chybně užitým typem časováním je pro Maďara srozumitelná. Ano, ví, že by to řekl jinak, možná vás i opraví, ale k nedorozumění by dojít nemělo. Osoba a číslo jsou totiž i takto chybně použitou příponou jednoznačně určeny. 

Vidíte, cesta domů nám utekla, ani nevíme jak. Je už 2. září, okolo druhé hodiny ranní na mě u Písku padne krize a musím zastavit. Hodinka spánku pomůže, něco po čtvrté jsem doma. Bývá dobrým zvykem uvést na závěr pár statistických informací. Vzhledem k tomu, že pár minut po čtvrté hodině bylo 26. srpna i okamžikem startu, dá se říci, že Třetí cesta do Büku trvala přesně týden. Během něj jsem ujel slušných 1976 kilometrů. Děkuji každému, kdo je se mnou alespoň takto slovem a fotografiemi znovu absolvoval. A třeba zase někdy příště na shledanou – tedy "viszontlátásra".