Třetí cesta do Büku (5.)

Snad se může zdát, že třetí pobyt během jednoho roku na tomtéž místě nemůže přinést nic nového. Zdání však tentokrát klame – Bük je skvělá základna pro výlety po okolí, navíc tu už mohu spoléhat na prostředí takřka domácké.

5. kapitola: Kolem Neziderského jezera (30. srpna 2018)

Čtvrteční ráno není tak jasné, jako ta předchozí, předpověď počasí dokonce připouští místní přeháňky. Přesto zkusím vsadit na možnost, že ne každá předpověď musí stoprocentně vyjít, a vyrážím na poslední větší cestu.

Když už jsem se včera zmínil o kvalitě maďarských silnic, prozradím ještě jednu zajímavost. Na fotce vidíte snad nejběžnější dopravní značku v Maďarsku. Často je u ní uvedena i délka úseku, vtip je ale v tom, že sotva danou vzdálenost ujedete, následuje znovu totéž, jen číslo se občas mění.

Po hodince a něco jízdy jsem na místě historické události, která významným způsobem ovlivnila dějiny celé východní Evropy. 

Součástí zdejšího areálu je vzpomínkový park, kde v roce 2001 zasadil tehdejší předseda Maďarské akademie věd první lípu, a od té doby tak činí všichni jeho následovníci. 

Jsem jen několik málo metrů od maďarsko-rakouské hranice, a také kousek od místa, kudy 19. srpna 1989 do Rakouska prošly stovky východních Němců. Ti přitom využili tehdy konaný Panevropský piknik, v době tání povolené přeshraniční setkání lidí z obou sousedních států. 

Před rokem 1989 tudy procházela železná opona, jejíž část tu také najdete. Nejedná se ovšem o originál, ale o kopii. Hraniční zátarasy se ve skutečnosti nacházely hlouběji na maďarském území. Státní hranice vede hned za cestou, která je vidět v pozadí.

Naopak originální je strážní věž, sloužící především k tomu, aby nikdo nemohl opustit komunistický ráj.

Událost připomíná také sousoší od maďarsko-italského sochaře Miklóse Melocca. Postavy jsou prý vytvořeny podle skutečných lidí z fotografií, pořízených onoho dne.

Málem způsobím menší přeshraniční konflikt. Rakousko totiž už několik let provádí na vstupu do země hraniční kontroly. Pomalu jsou znovu budovány hraniční přechody, mnohde v podobě provizorních buněk, neboť původní budovy byly zčásti zbourány, zčásti dnes slouží jiným účelům. Kontroly fungují  všude stejně jednosměrně – ven z Rakouska můžete volně, do Rakouska jen přes kontrolu.

Chci si tedy vše pěkně v klidu vyfotit, ale rakouský policista na mě z Rakouska do Maďarska dost důrazně volá, že fotit nesmím. Uklidní se ve chvíli, kdy dám jasně najevo, že fotit tedy nebudu.

Rozhodnut svůj pokus nevzdat zkouším několik dalších míst, odkud bych viděl a zároveň nebyl viděn. Mimo jiné předstírám, že mě více zajímá kousek železné opony, který jsem si vyfotil už dříve.

Jenže co naplat – čím lépe jsem ukryt, tím hůře je hraniční přechod vidět. Nakonec mi pomůže symbol otevřených dveří, stojící ještě na maďarském území.

Jenže než na tenhle drobný fígl přijdu, hraniční policista si zřejmě dává pauzu a nechává hranici nehlídanou. Stejně to vypadá i ve chvíli, kdy hranici přejíždím autem.

Jen malý kousek je to odtud do obce Mörbisch am See, ležící na břehu Neziderského jezera (německy Neusiedler See, maďarsky Fertő-tó). Asi třičtvrtě kilometru je dlouhá cesta, po níž dojedu z obce až k přístavišti.

Vodní plocha největšího stepního jezera ve Střední Evropě zaujímá plochu asi 200 km2. Jezero je velmi mělké – jeho hloubka se nejčastěji pohybuje kolem jednoho metru. Břehy jsou většinou špatně přístupné, neboť jsou porostlé pruhem rákosí, místy až 8 km širokým, který celkovou plochu jezera rozšiřuje na 350 km2. Asi čtvrtina této rozlohy leží v Maďarsku, i tak se jedná o největší rakouskou vodní plochu.

Lodní dopravu tu provozuje několik společností. V letním období jezdí spoje každou půlhodinu, takže jízdní řád je snadno zapamatovatelný. Do odplutí nejbližší lodi mi zbývá nějakých 20 minut, a tak si dám malou přestávku. Ještě předtím si zakoupím zpáteční lístek (Schifffahrtrückkehrkarte), který u společnosti Weiss-Sommer přijde na 12 eur.

Ani nevím, co mi to vlastně natočili, jisté je to, že pivko by potřebovalo vychladit. Jedno malé se naštěstí dá zvládnout, a pak už je čas vyplout.

Mörbisch tedy necháváme pro tuto chvíli za sebou. Jezero samosebou nabízí mnoho výjevů až skoro kýčovitých, ale kdo by odolal?

Cíl na protějším břehu je pláž u města Illmitz. Cesta lodí trvá zhruba půlhodinu.

V rákosovém pásu u břehu jsou vysekané vodní cesty, které vedou až k přístavišti. Vypadá to skoro jako kdybyste jeli po silnici.

Po vystoupení míjím illmitzkou marinu...

... a přicházím na pláž. Přesněji na jednu z mála pláží, které u jezera vůbec najdete. Souvislý rákosový pás je totiž přerušen jen na pár místech.

Pětinu vody dodává do jezera Wulka, ústící do jezera v jeho severozápadní části. Tento vodní tok je sice označovaný všude jako řeka, ale s několikametrovou šířkou jde spíše o potok. Hlavním zdrojem vody jsou podzemní prameny. Díky nim je voda v Neziderském jezeře mírně slaná a navzdory malé hloubce jezera poměrně chladná. Zrovna tohle mi moc nevadí – horko je už docela velké, navíc mám tu výhodu, že vlezu (skoro) do všeho.

Po osvěžení se jdu porozhlédnout po nějakém tom obědě. Nakonec i díky ceně vyhraje polední menu za pouhých 8 a půl eura. Ke stolu mi přináší vše hezky postupně, takže začínáme samozřejmě polévkou.

Plechovou osmnáctku mi pak vymění za jakýsi Fiakergulasch, který ale chutná docela dobře. Poměr cena versus výkon je skvělý.

Okolo druhé hodiny čekám na loď zpátky do Mörbische. Čekám dlouho sám, což se nezmění až do odplutí. Už jsem měl pro sebe bazén, to ano, ale loď ještě ne. Takže vyfotím, snad i jako důkaz svého tvrzení, horní i dolní palubu...

... a pak si udělám pohodlí. Být na lodi sám přináší výhody – cokoliv si chci dát, donáší mi obsluha prakticky ihned. 

Na umělém kulatém ostrůvku, který se snad dá vytušit na další fotce, se nachází lom hranice mezi Rakouskem a Maďarskem. Snad i proto, že jsem jediným cestujícím, ho míjíme jen zdálky, takže i přes velké přiblížení moc detailů neuvidíte.  

Krátce poté už míříme do přístaviště v Mörbischi. Je okolo půl třetí, tedy nejvyšší čas popojet někam dál.

Objíždím celé jezero po severním břehu, kde se na chvíli zastavím u Neusiedlu am See – města, které dalo jezeru název, aspoň tedy ten německý. Mimochodem, když už je o tom řeč: maďarský název jezera vznikl úplně jinak. Slovo fertő značí v maďarštině bažinu, tó pak není nic jiného než jezero.  Stavím se opravdu krátce, prostě jen neodolám pohledu na vinice s lehce tušeným jezerem v pozadí.

Na východním břehu jezera sjíždím ze silnice na prašnou cestu. Na programu mám zastávku u jednoho rakouského zeměpisného rekordu.

To místo se ani nijak nejmenuje, ale šipky vás k němu dovedou. Kamkoliv byste se tudy chtěli vydat po Rakousku, vždy to bude do kopce. Jsem totiž na nejnižším místě Rakouska, ležícím 114 metrů nad mořem. Nikdo další sem v tu dobu nemíří, a protože se mi do dalšího selfíčka už nechce, zakomponuji do záběru alespoň auto.

Po chvíli, už opět v Maďarsku, mě čeká poslední zastávka v okolí Neziderského jezera. Je jí zámek ve Fertődu, který nechal v 60. letech 18. století postavit hrabě Miklós Esterházy.

Na nádvoří zámku se dostanu volně, ale za průchod budovou do zámecké zahrady je po mně požadováno vstupné 2500 forintů. Když namítnu, že chci jen do zámecké zahrady, dostanu od pokladní něco jako tajný tip – vstup do zahrady bočním vchodem je zdarma.

Nechápu sice účel podobného opatření, ale na další rozhovor v tomto smyslu mi chybí nálada i slovní zásoba. Neprotestuji a odcházím.

Zámek bývá označován za maďarské Versailles, je nejvýznamnější rokokovou památkou v zemi. Francouzská zahrada je i přes všeobecné sucho stále pečlivě udržovaná. Na jejím okraji, v těsné blízkosti zámecké budovy, potkávám sochu zámeckého pána, hraběte Miklóse Esterházyho.

Už od roku 1766 tu jako vedoucí orchestru a dvorní skladatel působil Joseph Haydn. Gróf Esterházy byl velkým milovníkem a také mecenášem hudby. Haydn na zámku obýval třípokojový byt, k dispozici měl služebnictvo, a když hrabě v roce 1790 zemřel, byl už Haydn velmi bohatým mužem. 

Haydn, jehož socha v zámecké zahradě kamsi spěchá s houslemi a notami, tu byl velmi oblíben, a to i mezi členy orchestru. Byl sice přísný, ale proslul i velkým smyslem pro humor. Ten se koneckonců projevil i v některých jeho skladbách.

Zámecká zahrada má rozlohu něco málo přes půldruhého čtverečního kilometru. Od zámecké budovy se paprsčitě rozbíhají tři hlavní cesty, takže na ni dobře vidíte z kteréhokoliv místa.

Z Fertődu odjíždím okolo půl šesté. Proti průchodu hlavní budovou směrem ven tentokrát nikdo nic nenamítá. Pokladní své místo již opustila, a hlídací služba zjevně nemá žádný důvod mě uvnitř zdržovat. A tak v krátké době již podruhé odcházím hlavní bránou. 

I když se trochu zatáhlo, je pořád velmi teplo. Přemýšlím o nějakém tom koupání, ale lázně v Büku mají jednu nevýhodu – jelikož zavírají o sedmé, nemá o nich ani cenu přemýšlet. Nakonec to vyhraje Sárvár. Sice je o kousek dál, ale otevřeno je tu až do deseti. 

Mraky slibují i jiný zážitek než jen večerní koupání, ale nijak zvlášť to neřeším. Prostě počkám, co z toho bude, a nejlépe se bude čekat u večeře. 

Je to celkem bezvýznamná drobnost, ale dosud jsem nikdy v žádných lázních na večeři nebyl. S touto odchylkou od běžného režimu se vyrovnám docela snadno, jistě i díky menu s houbovou omáčkou.  

Vyzkoušel jsem bazény s teplou vodou,...

... venkovní plavecký nakonec také. Ovšem jen se sebezapřením a z principu. O počtu přítomných lidí se snad ani nebudu zmiňovat... 

Vracím se do tepla. S nastupující tmou je zamračená obloha vidět stále méně, a pokud už nějaké mraky jsou, tentokrát z nich nezapršelo. Večerní lázně rozhodně mají svoje kouzlo, venkovní teplota se navíc drží na příjemných 21°C. 

V Sárváru nakonec vydržím až do třičtvrtě na deset. Provozní dobu jsem tedy využil skoro dokonale, do Büku přijíždím přesně ve 22:22. Což mimo jiné znamená, že spát dnes půjdu bez vína.