Třetí cesta do Büku (4.)

Snad se může zdát, že třetí pobyt během jednoho roku na tomtéž místě nemůže přinést nic nového. Zdání však tentokrát klame – Bük je skvělá základna pro výlety po okolí, navíc tu už mohu spoléhat na prostředí takřka domácké.

4. kapitola: Malý Balaton (29. srpna 2018)

Dnes jsem vstal o něco později než obvykle, snad jsem po včerejší cestě potřeboval trochu delší odpočinek. Bük zatím zažil další slunečné ráno. Těch pár mráčků se ztratilo až překvapivě rychle. 

Před desátou vyrážím opět na jih. Cesta není nijak daleká, ale z větší části nevede po hlavních silnicích. A to je trošku problém, neboť kvalita vedlejších silnic je v Maďarsku mírně řečeno problematická. Cesta dlouhá okolo 110 km proto zabere skoro hodinu a tři čtvrtě.

Cílem je jezero Kis-Balaton ([kiš-], v překladu Malý Balaton). Se známějším maďarským jezerem toho má společného mnohem víc než jen název. Kdysi totiž býval jeho zátokou. Jenže hladina Balatonu byla velmi nestálá, oproti dávné minulosti navíc dost poklesla, a tak se od něj někdy v 19. století jeho nejzápadnější část oddělila. V 50. letech minulého století pak byla oblast málem zničena, když usazeniny téměř přehradily přítok vody, následkem čehož se už tak malá vodní plocha podstatně zmenšila. V té době se také velmi zhoršila kvalita vody v Balatonu. Na obnově se pracovalo od přelomu 70. a 80. let. Kis-Balaton a jeho okolí je dnes přírodní rezervací a domovem kormoránů, volavek a dalších vzácných druhů ptáků.

Ostrov Kányavári sziget [káňavári siget] dostal jméno po luňákovi. Leží při východním břehu jezera jinak značně protáhlého v severojižním směru a je jedinou volně přístupnou částí rezervace (je tu dokonce povoleno i rybaření).

Dostat se na něj lze po mostě zvaném Kányavári sziget hídja [híďa], což zhruba znamená "most na ostrov luňáků". Přesný překlad to rozhodně není, ale české názvy tu vžité nejsou, a tak zůstaňme u originálních. Jo, a to ď prosím vyslovovat dlouze, tedy dvojitě. 

Tříobloukový je celý postaven ze dřeva, původně prý včetně všech rozebiratelných spojů. Šrouby (a některé drobné části konstrukce) jsou dnes železné, přesto stavba stále vzbuzuje svým způsobem údiv.

Kis-Balatonem protéká řeka Zala, což je mimochodem hlavní přítok velkého Balatonu. Protéká tu rašeliništi, čímž se její voda přirozeně filtruje. A snad tu také získává onen nazelenalý barevný nádech, pro Balaton tak typický.

Nemohu samozřejmě vynechat pohled z mostu, takže nejprve směrem severním,...

... poté jižním. Právě břehy porostlé rákosím jsou hnízdištěm zdejších ptáků.

Na druhé straně mostu si všímám, že ostrova lze asi dosáhnout i jinak, než jen po mostě. Vyjeté koleje naznačují, že tu snad někdo občas použije brod. Odvaha k něčemu takovému by mi patrně chyběla.

Je to ale asi nejsnadnější, ne-li jediný myslitelný způsob, jak mohli na ostrov dostat materiál například na stavbu rozhleden. Jako první narazíte na Kis kilátó, tedy na Malou rozhlednu. Výhled z ní není i kvůli její nízké výšce bůhvíjak překvapivý, půjdeme tedy dále.

Zdá se, že ptákům, alespoň tedy některým, přítomnost lidí nijak zvlášť nevadí. Tento opeřenec ochotně dlouhé minuty pózoval, a je jen škoda, že fotka nedovede zachytit jeho drobné pohyby.

Při svém výstupu měl obecenstvo celkem početné, a možná lze vytušit i místo, které jsem před chvílí zaujímal já, stejně jako skutečnost, že pták zůstal na svém místě i po mém odchodu.

Druhá rozhledna na ostrově se analogicky nazývá Nagy kilátó, tedy Velká. 

Pohled z ní už je mnohem zajímavější, a tak tu setrvám podstatně déle. Tentokrát bohužel není po ruce nikdo, kdo by mi udělal vrcholové foto, a tak se musím spolehnout sám na sebe.

Tahle poměrně malá oblast zaujme především neuvěřitelným klidem, který nedokáží narušit ani skupinky turistů. Jejich hlasy samozřejmě občas zaslechnete, přesto vám klid a ticho zůstanou v hlavě jako hlavní dojmy z návštěvy Malého Balatonu.

Když si, stejně jako já, zaplatíte parkovné na dvě hodiny, stihnete v pohodě a beze spěchu projít celý ostrov, a ještě vám zbyde čas na krátké osvěžení ve stánku u parkoviště.

Teploty dnes stoupají až k tropické hranici, takže další program je jasný. Volím lázně v necelých 30 km vzdálené obci Kehidakustány (jestli se to snažíte přečíst, tak [kehidakuštáň]). Název je složený z někdejších dvou, hledané lázně jsou v části Kehida. Což je ostatně patrné i z jejich názvu.

Ač je už horko opravdu velké, musím začít obědem, okolo čtvrt na tři už lehce pozdním. Na procházce mi vyhládlo natolik, že zbylo místo i na malé "dorážedlo".

Pak konečně navštívím velký venkovní bazén. Vodní bar má pro dnešek bohužel zavřeno.

Voda je fajn, některé pocity jsou však popsatelné jen obtížně. Jako třeba ten, který se dostaví při pokusu proplavat podobnou bublající záležitostí. Zkuste si tedy představit, že vás někdo lehce propleskne, a sotva zalapáte po dechu, chrstne po vás kýbl vody, přičemž si ani nestačíte všimnout, z které strany.

I zdejší interiér má svou neopakovatelnou tvář. Vše jako kdyby bylo náhodně spleteno do sebe, ale není třeba se bát. Nejde o labyrint, ve kterém by se člověk ztratil. 

Pochopitelně nechybí ani voda, jejíž teplota je někde pod čtyřicítkou. A populární vodní kolotoč je tu řešen opravdu originálně.

Vše si dávám několikrát a zdržím se poměrně dlouho. Domů vyrážím až někdy po šesté hodině. Západ slunce tentokrát stíhám kousek od Sárváru. Je krátce po čtvrt na osm, dny už se znatelně krátí. Kvůli rozdílu slunečních časů se tady navíc stmívá skoro o čtvrt hodiny dříve než doma.

K Fehérló dnes přijíždím včas. Večeři si dám jen lehkou. Játrové knedlíčky v jinak výborné polévce působí na našince svou velikostí trochu nezvykle, a možná připomenou jednu scénu ze známého českého filmu.