Třetí cesta do Büku (2.)

Snad se může zdát, že třetí pobyt během jednoho roku na tomtéž místě nemůže přinést nic nového. Zdání však tentokrát klame – Bük je skvělá základna pro výlety po okolí, navíc tu už mohu spoléhat na prostředí takřka domácké. 

2. kapitola: Podivné pondělí ve městě papežském (27. srpna 2018)

Uvědomuji si, že líčení stále stejné trasy může být trochu fádní, a vlastně nebýt včerejší neplánované okliky, nebylo by dohromady o čem psát. Jenže i v tom spočívá kouzlo cesty, že podobné neplánované odbočky přináší. Mám navíc štěstí v tom, že i cestu samotnou již považuji za cíl: čtvrt hodiny poté, co vyjedu od domu, už jsem dovolenkář se vším všudy – všední dny nechám za sebou a jedinou mou starostí je příští postupný cíl. 

Ten dnešní je celkem nedaleký. Pápa je asi třiatřicetitisícové město, od Büku vzdálené nějakých 75 kilometrů. Loni jsem sice navštívil místní termální lázně, město samotné jsem však vynechal. Snad i proto jsem dnes zamířil právě sem.

Ráno v Büku bylo příjemné, teploměr už někdy v devět hodin překonal včerejší maximum (což zase tolik práce nedalo). Dopoledne tedy bylo jako stvořené pro výlet. 

Pápa je kromě názvu města též maďarský výraz pro papeže. A na městu samém jako by to bylo znát. Tolik staveb nějak spojených s církvemi nenajdete snad nikde jinde. Nejde jen o počet kostelů, ty jsou nakonec všude. Ale církevní jsou tu i školy všech možných úrovní, dokonce i školka.

Pápa je také rodištěm několika maďarských politiků. Už loni jsem zmínil někdejšího premiéra Gyurcsánye (1. pád Gyurcsány, [ďurčáň]). Sluší se však uvést i László Kövéra [lásló], který byl po rezignaci Pála Schmitta na jaře roku 2012 zhruba měsíc a týden úřadujícím maďarským prezidentem.

Sleduji směr do centra a spíš náhodou než nějak cíleně zastavím u Reformátorského kostela (Református-templom). Parkovací automat nabízí (samozřejmě krom možnosti zaplacení parkovného) též orientační plán centra a dokonce i wifi. Plán je pravda lehce vybledlý, ale na základní orientaci pořád stačí.

Míjím kostel luteránský, zvaný však nejčastěji Bílý (Fehér-teplom), postavený v polovině 18. století,...

... a mířím do jednoho z místních muzeí. Budova na Náměstí 15. března (Március 15. tér) silně volá po obnově, tak snad budu moci přidat svůj malý příspěvek v podobě vstupného. Než přejdu ulici, vysvětlím, že maďarský patnáctý březen nijak nesouvisí s naším rokem 1939. Maďarsko v tento den vzpomíná výročí počátku revoluce z roku 1848, která vyústila v neúspěšný boj za nezávislost na Habsburské monarchii. No a pokud byste chtěli tu řadovou číslovku přečíst, tak tedy "tizenötödik".

Kékfestő múzeum, tedy Muzeum modrotisku, negativní barvící látkové techniky rozšířené i u nás, má dveře otevřené, a tak vcházím dovnitř. Uvnitř narazím na dva lidi, kteří mi sdělují, že je dnes zavřeno. Pán by si snad dal říct a nechal mě muzeum alespoň rychle projít, paní je však nesmlouvavá. Pár fotek pořídím narychlo těsně předtím, než jsem definitivně vykázán. Na jejich kvalitě je to pochopitelně znát.

Hlavní ulicí (tak se opravdu jmenuje, v originále Fő utca) mířím kolem Kostela Nanebevzetí Panny Marie (Nagyboldogasszony-templom [naď-boldog-assoň-]), tak trochu ukrytého mezi ostatními domy,...

... na Hlavní náměstí (Fő tér), prý zachovaný komplex barokních budov. Fakt je, že díky zjevným mnohým přestavbám mají zdejší domy barokních rysů už pomálu.

Dominantou náměstí je Velký kostel (Nagytemplom), postavený rovněž v pozdně barokním stylu. Pro nás může být zajímavé, že jeho architekt Jakab Fellner byl sice Maďar, ale rodák z Mikulova. 

V těsném sousedství náměstí je zámek rodu Esterházy, též barokní budova, postavená na místě někdejšího hradu, zbořeného v časech Rákócziho povstání. 

Centrum města prošlo před pár lety velkou rekonstrukcí. Po jejím dokončení přišla řada na vstupní bránu zámku. Momentálně probíhá její obnova, lépe asi řečeno znovuvýstavba.

Tuto skutečnost oceňuji rozhodně kladně, méně už potěší cedule s informacemi o otvírací době (nyitva tartás). Omezím se na vysvětlení, že kedd je maďarsky úterý a vasárnap neděle.

Právě probíhající pondělí do tohoto schématu jaksi nezapadá, a tak mohu nabídnout jen celkový pohled na zámek, vystavěný mezi lety 1717 a 1743. 

I když tu tedy místo hradu stojí od poloviny 18. století zámek, hrad zůstal v názvu jeho okolí (Várkert, tedy Hradní zahrada). A právě v ní byly zbudovány místní termální lázně. 

Jako by všeho nebylo dost, málem se vyděsím hned u jejich pokladny: hlavní bazén má být dnes kvůli čištění uzavřen. Oznámení však rychle dočtu – až na jeho konci je dovětek, že uzavřen je až od 18 hodin. To už se mě naštěstí netýká.

Lidí tu dnes je pomálu, a prakticky všichni jsou v kryté části. Teplota 24°C se jim zdá být zjevně málo, a tak venkovní plavecký bazén zeje prázdnotou. Vytrhnu tedy aspoň plavčíky z nudy. Dokonce jsem jim při odchodu poděkoval za to, že mě při plavání tak pěkně hlídali. Musím říct, že je to opravdu pobavilo.

Nejteplejší bazén v těchto lázních má teplotu okolo 40°C. Jedním dechem ale musím dodat, že to na mě bylo trochu moc. A jak je vidět z přiložené fotografie, ani tento extrém zrovna v centru zájmu návštěvníků není. 

Skočím teď v ději až k večeru v Büku, abych zkusil zase nějakou specialitu od Fehérló. Dnes to sice bude něco menšího, zato ale skutečná maďarská klasika: vynikající gulášovka a následné posezení u vína je skvělým zakončením dne.