Cesta tak trochu na vodě (10.)

Rok se sešel s rokem, nabízím další zápisky z cest. Příjemné čtení přeji jako vždy stálým čtenářkám i čtenářům, stejně jako těm, co sem třeba náhodou zabloudili poprvé.

Voda třetí: Maďarské termální prameny

3. kapitola: Maďarsko v kostce (5. července 2018)

Ráno ještě před osmou hodinou vyrážím směrem k Balatonu. Program, který jsem si na dnešek vymyslel, je poměrně bohatý. Chvíli dokonce přemýšlím, zda jsem si opravdu měl na večer rezervovat stůl ve Fehérló. Večer mi totiž bylo řečeno, že čekají větší společnost, ale jako stálému hostu mi místo podrží. Bez většího přemýšlení slibuji, že se dostavím mezi sedmou a osmou večer. Během jízdy tedy zkouším odhadnout alespoň hrubý časový plán. Počítám raději s většími časovými prodlevami, nakonec mi však vychází, že bych slíbený čas měl v pohodě stihnout.

K Balatonu dojedu asi za hodinu a čtvrt, poté pokračuji po jeho severním břehu směrem na východ. Nějakou chvíli však na jezero není vůbec vidět.

Opravdu je tam, vpravo hned vedle silnice a kolejí, jenže ve výhledu brání vysoké stromy. Když se mezi nimi konečně objeví mezera, dávám si malou pauzu.

Výhled je to samozřejmě pěkný, ale to nejlepší by mělo být teprve přede mnou. Za chvíli pokračuji až k obci Aszófő, u které se cesta stáčí na Tihanyský poloostrov.

Pohled na Balaton je odtud nádherný, důležité je však samotné městečko zvané Tihany [tyhaň], přesněji místní benediktinský klášter.

Výstup k němu stojí za to, neboť budova s dvěma hodinovými věžemi je skutečně impozantní, především se však jedná o významné místo maďarské historie. V zakládací listině místního opatství z roku 1055 totiž najdeme první psanou maďarskou větu.

I když, větu – vlastně je to několik slov v jinak latinsky psané listině. Přepsáno do dnešního pravopisu se tam píše "Fehervárra menő hadi útra", tedy "jdoucí na vojenskou cestu do Fehérváru". Míněn je Székesfehérvár, ale zapisovatel si to tehdy trochu zkrátil. Že to bylo napoprvé, promiňme mu to.

A aby to s tou první maďarskou větou bylo ještě méně jednoznačné, tak listina obsahuje maďarských slov nebo frází více, mezi nimi i několik místních názvů včetně Balatonu a Tihanye – opatství je tu označováno jako dům nad Balatinem (na jiném místě zapsán i jako Bolatin), v místě jménem Tichon. Striktně vzato, zmíněný maďarský úryvek ani není v zakládací listině zapsán jako první. I v případě, že odhlédneme od místních názvů, se ještě před ním objeví několik maďarských obratů. Tradičně je za první maďarskou větu považován patrně proto, že je ze všech nejdelší. Listina jinak prý obsahuje celkem 58 maďarských slov. 

Kdybyste sem snad také zavítali, po listině se tu neptejte – dávno byla přemístěna do pannonhalmského arciopatství, tedy odtud asi 80 kilometrů severním směrem. Odměnou za krátký výstup vám místo toho bude úžasný pohled na Balaton, při kterém si opět vzpomenete, že se mu říká "magyar tenger", tedy "maďarské moře".

Jestli opravdu chcete vědět, jak ona první maďarská věta v zakládací listině zdejšího opatství vypadá, nabídnu alespoň její přesný opis. Pěkně písmenko po písmenku, ať můžete srovnávat: "feheruuaru rea meneh hodu utu rea".

Jen kousek od opatství je známý Paprikový dům (Paprikaház), který se často objevuje i v turistických průvodcích. Kompletně je obložený sušenými paprikami. Papriku si můžete nejen v této podobě koupit v malém obchůdku uvnitř.

Možná vás trochu překvapí, že Balaton není jediné jezero v okolí Tihanye. Jsou tu vlastně ještě dvě malá, občas prý vysychající, neboť nemají žádný přítok. Obě jsou navíc tak trochu ukryta. Nabídnu pohled alespoň na Belső-tó, tedy Vnitřní jezero. 

Jako vzpomínka na posledního maďarského krále Karla IV. (je to přesně ten, kterému v předlitavské části bývalé monarchie říkáme Karel I.) bylo v roce 1927 pod tihanyským opatstvím postaveno 14 reliéfů, zobrazujících tradiční jednotlivá zastavení na křížové cestě. Rozporné hodnocení Karlovy osobnosti spolu s obvyklým náhledem komunistů na náboženské motivy bylo v roce 1960 příčinou zničení Kalvárie. Její obnova začala brzy po změně poměrů, dokončena byla až v roce 2013.

Tihanyský poloostrov téměř dělí Balaton na dvě části. V nejužším místě jsou oba břehy od sebe vzdálené asi kilometr a čtvrt, kteroužto vzdálenost je možné překonat pomocí trajektu. Plavba trvá asi 20 minut a peníz za ni požadují velmi přijatelný. Osobní auto převezou za 1700 forintů, každého člověka za 700.

Jízdní řád existuje, ale zvláště v letním období se na něj příliš nehledí. Zkrátka, když je plno, jede se.

Cestovatelé, kteří trajekt využijí, si pochopitelně nenechávají ujít neobvyklý výhled zprostřed jezera. A nutno připomenout, že vzhledem k délce plavby tato příležitost trvá opravdu jen velmi krátce.

V autech tedy nezůstává prakticky nikdo. Pochopitelně k tomu přispívá i slunečné počasí, kdo by se také dobrovolně pekl v autě... Nejlépe to snad dokládá pohled na trajekt plující opačným směrem.

Na protějším, jižním břehu je přístaviště Szántód [sántód]. 

Obec je prakticky srostlá se sousedním městem Zamárdi, u kterého vjíždím na dálnici M7, vedoucí podél celého jižního břehu Balatonu. Dlouho na ní ale nesetrvám, opouštím ji hned na příštím výjezdu.

Kolem jedenácté hodiny jsem v cíli své cesty, kterým je Siófok [šiófok] –čtyřiadvacetitisícové město, kde na mnoha místech potkáte místního rodáka, světově proslulého operetního skladatele Imreho Kálmána. Jedna z jeho soch je pohodlně usazena v altánku poblíž nádraží.

Mají tu celkem jednoduše pojmenované Hlavní náměstí (Fő tér), které najdete snadno – stačí mířit ke zdaleka viditelné Vodárenské věži (Víztorony [-toroň]), dnes předělané na rozhlednu.

Náměstí zdobí sochy dalšího místního rodáka Imreho Vargy. Mezi jinými tu najdete profesora,...

... dámy s deštníky,...

... maďarského malíře Bélu Czóbela,...

... a také nějaké vodní víly – patrně i se skluzavkou. 

Kálmánovo jméno nese i zdejší kulturní centrum (Kálmán Imre kulturális közpönt). Asi jen málo čitelný transparent na průčelí budovy hovoří o 50. narozeninách Siófoku, což je trochu básnicky zaobalených 50 let od získání statusu města. Kromě toho se tu také dočtete, že Balaton začíná právě zde. Není to ovšem pravda, sekli se nejméně o 15 kilometrů.

Před kulturním domem pak najdete Kálmánovu bustu, zřejmě jediné sochařské dílo v Siófoku, které není Vargovým dílem (možná vás už správně napadlo, že Varga je autorem též Kálmánovy sochy v onom altánku u nádraží). 

V Siófoku je také Kálmánovo muzeum, výhledu na něj ovšem trochu brání železniční trať. A když už se dostanete nad ni, přesněji na lávku pro pěší přes trať vedoucí, jsou tu zase vzrostlé stromy.

Uvnitř muzea najdete několik Kálmánových osobních věcí, nechybí ani klavír. Na stoličce je pak aktovka s přezkou zdobenou iniciálami IK.

Jako trochu cimrmanovský pak nám Čechům může připadat "nedokouřený doutník".

Je tu i pár plakátů dobových i několik současných, najdete tu i Kálmánův manuskript jeho operetní prvotiny Tatárjárás (v češtině uváděné jako Podzimní manévry).

Z Kálmánových předmětů denní potřeby pak je tu ještě například rozhlasový přijímač, a byť již s trochu potrhaným plátnem reproduktoru, prý stále funkční.

O patro výš je prodejní galerie. Jméno autorky jsem už zapomněl, ostatně se mi zdá, že její výtvory trochu trpí jednotvárností...

Přišel čas oběda, ovšem guláš jsem poptával marně. Spolurozhoduje cena a sázím na jistotu.

Na Hlavním náměstí je též socha Istvána Széchenyiho, ale proč mu pan Varga dopřál jen půlku lodě, to mi zůstalo záhadou.

Stranou od centra, na východním okraji Siófoku v části zvané Szabadifürdő, jsou místní lázně Galerius, postavené v římském stylu, a koneckonců i pojmenované po římském císaři z počátku 4. století.

Když Starý Řím, tak tedy amfóry, a zde tedy trochu žertovné. Excentricky otočné se při dosažení určité hladiny samy zvrhnou. Ovšem je to docela rána. Vyzkoušel jsem.

Zdejší lázně jsou možná zajímavé tím, že voda není místní – přiváděna je sem z 15 kilometrů vzdálené obce Nagyberény. A ač jsou to lázně celkem nové (otevřeny byly v roce 2006), mají tu kupodivu i šachy. Sice jen malé, ale zde se tradice aspoň takto drží. Nebo možná vrací, nevím přesně.

Chtěl jsem ověřit, jestli je v Balatonu voda opravdu tak studená, jak místní říkají. Pláž vedle lázní, přístupná zdarma, a teplota vody 25°C byla velmi příjemná kombinace.

Neméně příjemně vše doplnila ještě káva o páté.

Odjíždím odtud včas: v sedm večer jsem na poslední odbočce před Bükem.

Takže dnešek shrnut a sečten: Tihany jako významné místo maďarské historie, paprika jako typická maďarská plodina, Imre Kálmán coby zástupce maďarské hudby, Balaton, lázně... no a ten guláš se nakonec povedl v restauraci Fehérló, kam jsem opravdu přišel včas – přesně o půl osmé.

A aby byl dojem z Maďarska za půl dne (což mimochodem obnášelo jen něco málo přes 300 kilometrů) dokonalý, není možné zakončit vše jinak, než vínem.