Cesta tak trochu na vodě (6.)

Rok se sešel s rokem, nabízím další zápisky z cest. Příjemné čtení přeji jako vždy stálým čtenářkám i čtenářům, stejně jako těm, co sem třeba náhodou zabloudili poprvé.

Voda druhá: Slovinský Jadran

4. kapitola: Ostrov, který už není ostrovem (1. července 2018)

Historie občas promluví do názvu některých míst, a i když skutečnost, která dané místo pojmenovala, dávno minula, název nám zůstane jako svědectví minulých časů. Jedním z takových míst je i slovinská Izola. Město výrazně italské, založené už v 7. století na malém ostrově u pobřeží Istrie. A právě odtud pochází jeho název, neboť italské slovo "isola" neznamená nic jiného, než právě ostrov. Psáno s velkým počátečním písmenem zůstalo i italským názvem města.

Izola přestala být ostrovem začátkem 19. století, kdy byly zbořeny městské hradby a jejich zdivo skončilo v průlivu, který ji dosud odděloval od pevniny.

Po vydatném nočním dešti bylo první červencové ráno trochu chladné, a jak je vidět na koperském parkovišti, i trochu mokré. Budím se docela brzy, na pláž to podle předpovědi počasí vypadá až po poledni, zařazuji tedy do programu malý výlet. Opravdu malý, neboť Izola leží v těsném sousedství Koperu: ujetá vzdálenost činí celých 6 kilometrů. Na centrálním izolském parkovišti poblíž Slunečního nábřeží (Sončno nabrežje/Riva del sole) jsem už kolem půl osmé. 

Sluneční nábřeží je dlouhé asi tři sta metrů, a prakticky po celé jeho délce jsou mola zdejší mariny. Přicházím na Velké náměstí (Veliki trg/Piazza Grande), které vzalo svůj název kdovíkde. Jeho rozměry jsou totiž zhruba 45 na 20 metrů.

Od náměstí stoupám vzhůru starými uličkami, snad ještě užšími, než jsou ty v Koperu. Někdy mi není úplně jasné, kudy se do nich dostala auta. Že se ulice na obrázku jmenuje Gramscijeva, to asi není tak podstatné, ale jako podpora předchozích tvrzení snad poslouží dobře.

Problém úzkých uliček se projeví hned u první významné budovy, kterou potkám. Palác Besenghi degli Ughi, ve kterém dnes sídlí hudební škola (Glasbena šola Izola/Scuola di musica Isola), prostě zpředu nevyfotíte. Protější obytné domy brání odstupu, který by byl pro pořádnou fotku zapotřebí.

Pozdně barokní třípatrový palác byl postaven v letech 1775 až 1781. V troskách domu, který tu stával před ním, prý našli kamenného lva. Ten má být ve výklenku na rohu paláce. Výklenek jsem našel snadno, lev se ovšem někam zatoulal.

Od paláce je to už jen kousek na nejvyšší místo ve městě, na kterém stojí od roku 1547 kostel sv. Maura. Jeho věž, vysoká 36 metrů, není součástí budovy, ale stojí samostatně pár metrů od kostela. Dokončena byla zhruba o 40 let později. 

Úzkými uličkami, ve kterých jako by se místy opravdu zastavil čas, procházím na blízké Manzioliho náměstí (Manziolijev trg/Piazza Manzioli), pojmenované po někdejším starostovi Izoly. Jeho jméno nese i patrně nejcennější budova ve městě, postavená v roce 1470 v benátskogotickém stylu. Dnes tu sídlí Italská samosprávná národní společnost (Italijanska samoupravna narodna skupnost/Comunita nazionale autonoma italiana). Jelikož Lovisatův dům (Hiša Lovisato/Casa Lovisato), pojmenovaný dnes po místním rodákovi, matematikovi a geologovi Domenicu Lovisatovi, stojí hned vedle (je to ten rohový vlevo), stačí na oba jedna fotka. 

Nenechte se snad zmást stavebním slohem domu a nepovažujte Lovisata za středověkého učence. Možná vás stejně jako mě překvapí fakt, že Lovisato byl na přelomu 19. a 20. století zasloužilým profesorem na univerzitě v Cagliari. Vystudovaný matematik se věnoval více geologii, a jako takový byl horlivým zastáncem dnes všeobecně uznávané teorie o pohybu kontinentů. 

Na náměstí stojí také kostel Nanebevzetí Panny Marie, ještě o něco starší než kostel sv. Maura.

Ve městě mají i pláž, jenže pozvolně klesající dno je plné mořských ježků. Protože s nimi z minulých let jistou zkušenost mám, tohle potěšení riskovat nebudu. Je to jednoduché: natočíme-li ježka tak, že nejdelší osten směřuje k patě... a dál to všichni znáte.

Co si však neodpustím, je krátká zajížďka na cestě zpět do Koperu. Nejprve cestou nabídnu malý důkaz, že dvojmo je tu psáno opravdu skoro vše,...

... a poté už pohled z blízkého návrší, odkud mám Izolu jako na dlani.

Po příjezdu do Koperu je teplota na tropické hranici, ale jak se ukázalo, "koupací okno" trvalo asi tak čtyři hodinky. Na jeho konci jsem pochopitelně rád, že jsem ho stihl.

Večer si nenechám ujít čtvrtfinále fotbalového mistrovství světa Chorvatsko-Dánsko. Přítomnost místních Chorvatů sice slibuje špičkování s většinovými Slovinci, na zápase též hojně přítomnými, jenže po úvodní čtyřminutovce, kdy padne po gólu na každé straně, je zápas celkem nuda, rozhodnutá až po penaltovém rozstřelu. 

Úvodní lehké hecování obou skupinek rychle uvadá, někteří diváci možná trochu překvapivě nevydrží až do konce. Chorvatský postup nakonec oslaví všichni zbylí přítomní naprosto v klidu svorně, k čemuž se připojí i početná skupina cizinců. Není tedy zapotřebí žádný zásah mých slovinských kolegů.

Ty potkávám zcela náhodně u koperského centrálního parkoviště – zakrátko totiž začíná pondělí, a to je opět zpoplatněný den. Předplatím si pochopitelně i úterý, byť tu z něj strávím jen několik úvodních hodin. Ale to bych trochu předbíhal. Teď je nedělní noc, opět začíná pršet, tak půjdeme raději spát. Sanitka odjíždí, aniž vůbec tuším důvod její dosavadní přítomnosti.