Cesta tak trochu na vodě (5.)

Rok se sešel s rokem, nabízím další zápisky z cest. Příjemné čtení přeji jako vždy stálým čtenářkám i čtenářům, stejně jako těm, co sem třeba náhodou zabloudili poprvé.

Voda druhá: Slovinský Jadran

3. kapitola: Krátký večer v Poreči (30. června 2018)

Už trochu znuděn i znaven pláží se rozhoduji pro zpestření večerního programu výletem. Koneckonců, v dobře klimatizovaném autě může být příjemněji, než venku.

Pořád váhám mezi Porečí a Pulou, nakonec mám rozhodování velmi snadné. Pro svůj přeshraniční výlet jsem si totiž nepříliš šťastně vybral sobotní večer. Kousek před slovinsko-chorvatskou hranicí provoz znatelně houstne, až se v poslední vesnici Sečovlje (italsky Sicciole) zastaví úplně.

Byť je zřejmě hlavní vlna turistů již dávno v Chorvatsku, pár zpozdilců je ještě na cestě. Až na hranice tedy spíš poskakuji, než jedu. Naštěstí zbývá jen kousek – ta velká budova v kopci je hotel a kasino Mulino, a to už je v Chorvatsku.

Ani na slovinské, ani na chorvatské straně hraniční kontrola nijak zvlášť nezdržuje. Navzdory různým pověstem, hovořícím o důkladných prohlídkách aut, se tu vše odbývá v klidu a relativně plynule. Jako obvykle stačí ukázat pas z okna auta.

Kousek za hranicemi je třeba vystoupat do prudkého kopce k obci Plovanija, a pak už začíná chorvatská dálnice. Snad i předchozí hraniční kontrola dopomohla k tomu, že se proud aut lehce rozředil. Dálnice se zdá být téměř prázdná. 

Provoz nijak neovlivní ani stále chybějící druhý profil viaduktu Mirna. Most, dlouhý bezmála 1400 metrů a vysoký 40 metrů, zbudovaný na 21 pilířích, byl otevřen v roce 2005, stále však čeká na svou druhou polovinu. Na internetu můžete najít různé varianty jejího slibovaného dokončení, obvykle se pohybují mezi roky 2013 až 2017. Skutečnost je ovšem taková, že po několika odkladech práce na ní ještě ani nezačaly.

Do Poreče přijíždím před šestou večer. Risknu to a dojedu až k pobřeží, a mám štěstí –na parkovišti u porečské mariny je pár míst volných. Cena 8 kun za hodinu je vzhledem k výhodné poloze přijatelná.

Cestou k historickému centru procházím nejprve po Nábřeží maršála Tita (Obala maršala Tita), vedoucím kolem přístavu. Vyhnout se nabídkám různých vyhlídkových plaveb je obtížné, ba skoro nemožné. A jak rozdílná je časová náročnost jednotlivých výletů (od blízkého ostrova Sveti Nikola až po Benátky), tak se liší i úroveň jednotlivých plavidel. Loď s proskleným dnem nazvanou Yellow Submarine považuje srdce beatlovského fandy za turistické lákadlo spojené s kýčem. Nepídil jsem se, ale odhaduji, že nějaká autorská práva nikdo neřeší.

Originální se naopak zdá být budova radnice (gradska vijećnica), dokončená v roce 1910 podle návrhu renomovaného terstského architekta Arduina Berlama. Jako mnohé stavby té doby, i radnice v Poreči kombinuje různé styly. Takže okna v přízemí jsou hranatá, zatímco v patře najdeme nelomené oblouky. Oblouky lomené se zase uplatnily v podloubí, kryjícím vstupní schodiště.  

U námořního hraničního přechodu odbočuji z nábřeží do města, přesněji řečeno do jeho nejstarší části, rozkládající se na nevelkém poloostrově. 

Poreč (italsky Parenzo) je město staré více než dva tisíce let. Nejprve tu ve 2. století před naším letopočtem vznikl vojenský tábor. Ještě za časů Římské říše vznikly základy dnešního města, jejichž půdorys se zachoval až do našich časů. Přežily i části tehdejšího městského opevnění, pozůstatky staré římské brány jsou jen jednou z nich. 

Starořímský vliv svým způsobem též přežil až dodnes. Je vlastně lhostejno, nacházíte-li se v Chorvatsku či ve Slovinsku, ve většině sídel v severozápadní Istrii žije početná italská menšina. A i když se k italské národnosti při posledním sčítání přihlásila jen asi 3 procenta obyvatelstva Poreče, italsky tu prý běžně mezi sebou hovoří asi pětkrát více lidí. Dá se říci, že uznání italštiny jako druhého jazyka probíhá v současné době – například italská verze oficiálních městských webových stránek je víceméně ve fázi vzniku, a není to vlastně tak dávno, co na dopravních značkách označujících začátek a konec Poreče italská verze názvu chyběla. 

Nejvýznamnější stavbou ve městě je bazilika sv. Eufrazia (Eufrazijeva bazilika), založená už v 6. století. Znaky slohů typických pro střední nebo západní Evropu zde nehledejme – bazilika je příkladem byzantské architektury. Míra její zachovalosti překvapí, vezmeme-li v potaz, že budova přežila několik požárů, zemětřesení i druhou světovou válku, kdy byly ve městě zničeny nebo vážně poškozeny tři čtvrtiny všech budov. 

Vstoupíme-li hlavním vchodem, projdeme pod mozaikou, zpodobňující pochopitelně Ježíše Krista. Arkádové nádvoří poskytuje zajímavý pohled na zvonici, pocházející ze 16. století. Pod ní je vidět vrchol osmibokého baptisteria, které naopak patří k nejstarším částem komplexu Eufraziovy baziliky, dokonce je starší než hlavní budova – byť prošla během věků značnými změnami, její základy pocházejí už ze 6. století.

Hlavní budova je trojlodní, koncem 6. století nahradila zbořenou a tehdy asi 200 let starou baziliku sv. Maura. Jednotlivé části oddělují dvě řady sloupů, jejichž hlavy se liší natolik, že dvě stejné tu zřejmě nenajdeme. Nejcennější částí je oltářní apsida, zdobená prý nejstaršími a nejzachovalejšími byzantskými mozaikami, které na světě existují. 

Spokojím se jen s celkovým záběrem, blíže nejdu ze dvou důvodů. Jednak do oken svítí nízké večerní slunce, jednak, ač sám ateistou, si při probíhající bohoslužbě nechci připadat jako rušivý element. Špatné světelné podmínky jsou příčinou toho, že přijatelný záběr zevnitř baziliky se daří až na několikátý pokus.

Zmožen horkem (i před osmou ukazuje jeden místní teploměr 31 °C), hladov a žízniv odkládám všechny další porečské památky na neurčito. Víceméně náhodně zvolím restauraci Marconi v těsném sousedství baziliky.

Navzdory svému názvu žádné bezdrátové spojení včetně wifi neposkytuje. Odmítám různé plody moře, s nimi se do odmítnutí svezou i rybí speciality. Vybírám cosi, co se jmenuje "miješano meso". Překlad je jasný, cena 115 kun snad až nekřesťanská, další téměř padesátikunu mě stojí několikerá dávka nápojů. Hotovostí jsem vybaven, s lecčím jsem předem počítal (v tomto pověsti nelhaly), a tak nad cenou nezoufám. Pouze si gratuluji k tomu, že se v Chorvatsku nemusím stravovat denně. 

Pokud jde o istrijské speciality, je na talíři téměř vše, včetně mé nejoblíbenější zdejší položky zvané "svinjski kotlet na žaru", dále je tu kousek ražniči, čevabčiči, opečená klobása, opečená slanina, jako příloha půl na půl hranolky a rýže, nechybí krájená cibulka ani ajvar, postrádám snad jen ukázku pljeskavice. Zvládl jsem vše. Jídlo je vynikající, odměním se svérázným způsobem. Jako spropitné sice nechám sumu, která nevybočuje z našich ani místních zvyklostí, jenže na ni z větší části padne zásoba drobných lip. Všechny ty dvacetníky a padesátníky spolu s nějakou tou jednokunovou mincí zavřu do desek, ve kterých mi předtím vrchní přinesl účet. Hned poté, co si vrchní vše přebere, restauraci rychle opouštím, zatímco vrchní odchází do kuchyně. Rozsypané mince slyším ve vchodu, respektive ve východu, hlasové projevy vrchního jasně tuším až na ulici.

Cesta zpět je v klidu a pohodě. Do Koperu přijíždím až za tmy. Cestou z parkoviště se ještě zastavím v jedné restauraci na promenádě na dvojku vína. Domů to mám sotva dvě stě metrů, přesto ještě stačím lehce omoknout. Silnější déšť slyším až oknem, které mám kousek od postele. Spolu s vínem je to ideální kombinace na usnutí, zvlášť příjemná a osvěžující po jinak horkém dni.