Cesta tak trochu na vodě (3.)

Rok se sešel s rokem, nabízím další zápisky z cest. Příjemné čtení přeji jako vždy stálým čtenářkám i čtenářům, stejně jako těm, co sem třeba náhodou zabloudili poprvé.

Voda druhá: Slovinský Jadran

1. kapitola: Přes Ljubljanu za tropy (29. června 2018)

Jestliže mě Bled nakonec uvítal celkem přívětivě a poskytl mi přístřeší pro příjemné vyspání, ráno bylo opět obalené těžkými mraky. 

Nejnutnější věci, vybalené na onu jednu noc zde strávenou, jsem do auta stihl naložit ještě za sucha, déšť mě však zastihl ještě dříve, než jsem stačil z Bledu vyjet. A ne dost na tom, záhy se přidá komplikace ještě nepříjemnější – po pár minutách jízdy po dálnici stojím v koloně. Oněch 57 kilometrů, které mě dělí od slovinského hlavního města, se tak lehce natáhne.

Jedete-li kolem, máte-li trochu času a chcete-li vidět nějaké významné místo, zastavte se tu. Ljubljana, nebo chcete-li počeštěně též Lublaň, vám znovu připomene, jak je Slovinsko malá země. Je to hlavní město v úžasně kapesním vydání, jehož prohlídka se dá stihnout i za dvě hodiny. 

Kulturním centrem čtvrtmilionového města je Kongresové náměstí (Kongresni trg), místo konání letních festivalů. Jak vidno, nejinak je tomu i letos. Náměstí láká turisty nádherným pohledem na Ljubljanský hrad, a pravda, také objekty významu lehce diskutabilního. Jedním z nich je Římská studna (Rimski vodnjak), novodobá to záležitost s vodou nepitnou.

Cestou k centru historickému zjišťuji, že hlavní město skýtá možnosti kulturního vyžití skutečně všeho druhu. 

Prešerenovo náměstí (Prešernov trg) je pojmenováno po významném slovinském básníkovi. France Prešeren (1800-1849) je dnes znám především jako autor textu slovinské hymny. Na básnickém kontě má však i řadu dalších básní, hlavně sonetů, ve kterých šikovně dokázal kombinovat motivy svých nešťastných lásek s pocity člověka v nesvobodné vlasti (Sonetje nesreče, v českém překladu Sonety neštěstí). Ve své době byl i významným právníkem, bohužel však také zdatným alkoholikem. Hlavní příčinou jeho úmrtí v osmačtyřiceti letech byla celkem nepřekvapivě cirhóza jater.

Jeho soše na náměstí dělá společnost múza, a oba hledí k básníkovu domu (je to ten žlutý, ne zcela v popředí). 

Model historického centra po dešti ukazuje, jak by toto mohlo vypadat při slušných záplavách. Skutečnost ale naštěstí tak drsná není. Koneckonců, dlažba náměstí je zdobena sluncem, a já pořád věřím předpovědi počasí, podle které má konečně přijít i to skutečné.

Nerozvodněnou řeku Ljubljanici můžeme přejít po Trojmostí (Tromostovje), jemuž vtiskl podobu i nám dobře známý a už v Bledu zmíněný architekt Jože Plečnik. Jeho základem je most z poloviny 19. století, nazývaný sice běžně Nemocniční (Špitalski most), oficiálně však Františkův (Frančev most) na počest arcivévody Františka Karla Rakouského, o čemž svědčí nápis na boku mostu. 

V roce 1929 Plečnik navrhl přistavět na každé straně další most. Tyto dva mosty byly dokončeny o tři roky později a účinně prý zvýšily kapacitu pro průchod chodců. 

U Trojmostí začíná dvoupatrová krytá Ústřední tržnice (Osrednja ljubljanska tržnica) z 30. let 20. století, sloužící svému účelu dodnes. Mimochodem, i tržnice je Plečnikovým dílem. Haly spodního patra jsou půlkruhovými okny otevřeny pouze k řece, zatímco horní patro, tvořené sloupořadím, je průchozí i z přilehlého nábřeží. 

Moji pozornost rozhodně upoutají dvě dámy v reflexních vestách, které kupodivu nic neprodávají. Tyto "sběračky odpadků" stojí vlastně tak trochu stranou tržnice. Jsou snad připravené dávat turistům instrukce, jak správně třídit odpad, baví se však výhradně jen spolu. 

Na druhém konci tržnice je další významný most, zvaný Dračí (Zmajski most). Namísto z kamene byl postaven z levnějšího, ale odolnějšího železobetonu, proto také snese zatížení současné dopravy.

Původně byl věnován rakouskouherskému císaři Františku Josefovi I. (mimochodem synovi arcivévody Františka Karla, po němž je pojmenován prostřední most Trojmostí), současné jméno mu dali čtyři draci, stojící na vysokých piedestalech v rozích mostu. Existuje legenda, podle které drak zavrtí ocáskem, když po mostě přejde panna. Chvíli jsem u mostu postával, žádný z draků se však ani nepohnul. Tak nevím...

Kousek od mostu je dolní stanice lanovky, která vás odveze na Ljubljanský hrad. Lanovka je jednou z nejnovějších městských atrakcí, v provozu je teprve od roku 2007. Cena za její použití je velmi příjemná – zpáteční jízdenka stojí pouhá 4 eura. Budete-li si však chtít zaplatit i prohlídku hradu, sáhnete do peněženky podstatně hlouběji.

Tou dobou se začnou konečně trhat mraky. Slunce a vlhko po právě skončených deštích dělá svoje: v prosklené kabině lanovky je díky tomu jak ve skleníku, jízda se naštěstí počítá na desítky sekund. Průchod k hradu od horní stanice, vybudovaný ve skále, působí naopak jako přírodní klimatizace, jinými slovy velmi příjemně.

Na hradním nádvoří je sice ještě několik kaluží, celkově však teplé počasí začíná mít navrch. Příjemný chládek je uvnitř středověké Pětiboké věže (Petkotni stolp), hlavní součásti někdejší ostrahy hradu. 

Dnes by toho strážci hradu z Pětiboké věže příliš neuhlídali. Výhled jim kryje jednak novodobá lávka s cestou pro pěší příchozí, také stromy jsou dnes podstatně vyšší, než ve středověku.

Symbolem hradu a koneckonců i města samého je Hradní věž (Grajski stolp), občas též zvaná Hodinová. Dostala se i do městského znaku, na němž ovšem městskou vlajku na jejím vrcholu nahradil drak.

Současnou podobu hrad získal vlastně až při rozsáhlé rekonstrukci ve 2. polovině minulého století. Předtím víceméně chátral. Netěšil se totiž nijaké zvláštní pověsti. Nepatřil nikdy žádnému nejen panovnickému, ale ani významnému šlechtickému rodu, a v 19. století dokonce sloužil jako věznice.

Na předchozím obrázku viditelná Vyhlídková věž (Razgledni stolp) by opět měla poskytovat pohled na město z výšky. Z navštívených míst je však vidět jen Dračí most a částečně Ústřední tržnice, zbytek opět kryje vzrostlá vegetace.

Cestou ke stanici lanovky nezbývá než obdivovat systém výtahů, chodeb a schodišť zbudovaný ve skále. 

Ještě jedné věci neodolám – cestou zpět samozřejmě jdu opět přes Trojmostí a Prešerenovo náměstí. Skutečnost, že lidé konečně mají stíny, mě přinutí udělat ještě pár fotek navíc.

Jsem zpět na Kongresovém náměstí. Celkem nenápadně, vlastně až za jeho severním okrajem, je umístěn Památník všem obětem válek (Spomenik vsem zrtvam vojn) s řadou slovinských vlajek.

Sice mi chvíli trvá najít vchod do podzemních garáží pod Kongresovým náměstím, cesta z centra je ale velmi krátká, na dálnici je odtud ani ne pět minut. Necelých 100 kilometrů, které mě dělí od moře, se ale nakonec protáhne na bezmála dvě a půl hodiny.

Konečně odhaluji důvod dnešních kolon. Slovinci totiž likvidují poslední pozůstatky bývalého systému výběru mýta za použití dálnic, tedy mýtnice, neboť kamióny a autobusy přecházejí na mýto elektronické. Každé takto rekonstruované místo se zvlášť v době dopravní špičky stává doslova pastí, ve které na dlouhé desítky minut celkem spolehlivě uvíznete.

Kolem druhé hodiny odpoledne mě kontaktuje správce ubytovací kapacity v Koperu. Nemám naprosto tušení, kdy mohu dorazit, a tak se jasné odpovědi vyhýbám. Alespoň si procvičím nové slovo, které jsem se naučil před pár kilometry.

Když se kolona konečně zase rozjede, děsím se poslední mýtnice Videž, kterou si pamatuji z předchozích cest, a která ještě na cestě k pobřeží zbývá. K mému nemalému údivu a ještě větší radosti však tato stojí stále netknuta.

Odtud zbývá do Koperu už jen asi 20 kilometrů. Konečně jsem tedy na pobřeží. Poslední výjezd,...

... a mířím do ulice jménem Solinska, mnohde však uváděné jako Solinarska. Tak si vyberte. Na místě jsem okolo čtvrté hodiny. Úzká ulička končí "téčkem", přilehlé komunikace jsou vzhledem k jejich šířce neprůjezdné, takže při odjezdu uplatním dávno naučený systém "vlevo, couvnout, opět vlevo" a přejíždím na koperské centrální parkoviště. Poplatek ve výši jednoho eura za každý den kromě víkendů a svátků se od loňska nezměnil.

Teplota stoupla až ke třicítce, je skoro jasno. Jasno o dalším programu mám i já: po nezbytném zabydlení mířím na pláž. Obrázky budou pravděpodobně povědomé těm, kteří četli moje loňské vyprávění. 

Když nic jiného, je dobré vědět, že pomoc je blízko.

Se soumrakem mířím na večeři. Všechny podniky kolem promenády jsou však doslova narvané. Volná místa a také mnohem větší klid nalézám v restauraci Pri Vodnjaku. Ceny jsou velmi příznivé, jídlo vynikající, víno rovněž. 

Zdržím se asi do desáté večer. Podniknu ještě malou noční procházku po promenádě a po přilehlém parku, ...

... nakonec dojdu až na pláž. I ta žije svým lehkým nočním životem, stejně jako blízký přístav.