Cesta tak trochu na vodě (1.)

Rok se sešel s rokem, nabízím další zápisky z cest. Příjemné čtení přeji jako vždy stálým čtenářkám i čtenářům, stejně jako těm, co sem třeba náhodou zabloudili poprvé.

Voda první: Bled

1. kapitola: Noční cesta plná zastávek (27. - 28. června 2018)

Zmínil-li jsem kdy poučku, že přes Rakousko vždycky prší, o této noci ji zřejmě budu muset rozšířit o další středoevropské státy. Pršet totiž začalo někde u Příbrami, a déšť vydržel s malými přestávkami prakticky po celou cestu. Má-li tedy být pojítkem sotva započaté cesty voda v různých podobách, připomíná se tento fakt hned od začátku.

Uvažovanou zastávku v rakouském Freistadtu si proto rozmýšlím do poslední chvíle. Kolem půl druhé ale déšť ztratil podstatnou část svých sil, a tak se odvážím vystoupit z auta. Pro jistotu neparkuji při hlavní ulici, ale na parkovišti v těsném sousedství centra.

Freistadt, ležící asi 16 kilometrů od česko-rakouských hranic, je malebné město s dobře zachovaným starobylým jádrem, založeným někdy kolem roku 1220 na obchodní stezce, spojující Linec a Čechy. Také proto se jedna ze starých městských bran jmenuje Česká (Böhmertor). 

Pochází, stejně jako celý systém hradeb, ze 14. století. Pohled na bránu z druhé strany odhalí mimo jiné i šířku a výšku průchodu. Snad trochu viditelné jsou i obrysy gotického Kostela Panny Marie (Liebfrauenkirche), sice též spojeného s českou historií, ovšem nepříliš blaze. Kostel byl totiž roku 1422 vypálen husity, spolu s ním bylo zpustošeno i předměstí Freistadtu. Pro místní obyvatele nebylo dlouhodobou útěchou ani rychlé znovuvybudování kostela i domů. Ani ne po sto letech bylo totiž město vážně poničeno dvěma požáry, po nichž jeho význam začal pomalu, ale jistě upadat.

Městské hradby se zachovaly v téměř úplné podobě. Do dnešních dnů přežily nejen obě brány, ale také bašty na hradbách. Pouze ve vodním příkopu dnes není voda, ale park. Asi nepřekvapí, že druhá brána se jmenuje Linecká (Linzertor), jenže k té mi, jak se za chvíli dozvíte, nebylo dopřáno dojít.

Od České brány vede Česká ulička (Böhmergasse) na Hlavní náměstí (Hauptplatz).

V hluboké noci mezi dvěma všedními dny město bohužel neoplývá výrazným nočním životem. Malý zázrak se dle očekávání nekoná – touto dobou nenalézám jediný otevřený podnik.

Zbývají tedy jen památky: osvětlený Farní kostel (Pfarrkirche), založený už ve 13. století, postupně přestavovaný a přistavovaný až do podoby pětilodní baziliky. Věž je však mnohem mladší, postavena byla před polovinou 18. století.

Snad až příliš kontrastně působí neosvětlená Mariina studna (Marienbrunnen) z počátku 18. století, kterou na obrázku můžeme spíše tušit. Částečně osvětlená budova vpravo je radnice, na snímku viditelná spíše mimoděk. 

Fotka je to mizerná co do světelnosti i rozvržení, ale to platí pro skoro všechny fotky z tohoto místa. Tímto konstatováním prosím laskavé čtenářky i čtenáře o shovívavost. Víc obrázků nebude, neboť nedeštivá přestávka byla jen krátká. Před druhou hodinou ze starého města spíš utíkám. 

Krátce předtím jsem v Dolním Dvořišti opět odmítl rakouskou dálniční známku (stojí 9 eur, ale chtěli za ni 329 korun), proto tedy na dálnici u Freistadtu nevjíždím. Nonstop je otevřena až pumpa u obce zvané Unterweitersdorf, vzdálené nějakých 20 kilometrů. Zdejší zastávka dá ráz celé cestě. Na moji německy vyřčenou prosbu o desetidenní rakouskou známku reagovala obsluhující dotazem v češtině, zda ode dneška.

Místo, kde je wifi, teplo, káva (ke které si dokonce mohu i zapálit, protože "nejsme přece v Čechách", jak podotkla obsluha) a veškerý dvoučlenný personál na mě mluví česky, jen tak brzy neopouštím. Od té chvíle se cestou víc flákám, než jedu. Měl jsem původně v úmyslu dát si někde jednu delší přestávku a pár hodin spát, jenže chlad zvenčí brzy naleze do auta a spát se prostě nedá. A tak opakovaně absolvuji zvláštní cyklus, kdy necelou hodinu spím a zhruba dvě jedu. A řeknu vám, není nad pocit, když si cestou na letní dovolenou můžete v autě přitopit. 

Cesta přes Alpy prostě už bývá taková. Vytrvalý déšť neustává ani s rozedněním, a spaní víceméně vzdávám, neboť nad ránem teplota nedosahuje ani deseti stupňů. Cestu tak ozvláštní jen fronty u několika placených tunelů...

... a přestávky na kávu či něco k jídlu. Poslední z nich dělám krátce před tunelem Karavanky, zvláštním snad svou osmikilometrovou délkou a třeba i tím, že do něj vjedete v Rakousku a vyjedete ve Slovinsku. Kterýžto postup lze pochopitelně vyzkoušet i obráceně. Na této poslední zastávce také kupuji slovinskou dálniční známku. Prodávají ji tu přesně za 15 eur, tedy ani o fous víc, než by stála ve Slovinsku.

Do Bledu je to od hranic jen kousek, po Slovinsku se dnes projedu jen něco málo přes dvacet minut. Po 593 kilometrech jsem krátce po poledni v cíli. Teplota je na osmnácti a půl stupních. To možná není bůhvíco, kladem však je, že v Bledu neprší, a navíc by během odpoledne a večera ani nemělo. Stihnu krátký průzkum okolí a před jednou hodinou se ubytuji. Vila Gorenka a mnohé v ní možná pamatuje časy jugoslávské, ale je v ní čisto a postel v přiděleném pokoji vypadá pohodlně. Což na necelou hodinku vyzkouším. Ani společná sprcha mi nevadí, na patře tu jednu noc budu totiž bydlet sám.