Nejen po stopách Lisztova dětství aneb Výlet do kraje, se kterým si pohrála historie

(24. dubna 2018) K návštěvě západomaďarského města Sopron jsem využil prostřední ze tří plánovaných dnů v tomto kraji. 

Ono dopoledne totiž mělo být chladnější a mírně deštivé. Předpověď vyšla dokonale, zvlášť když jsem těch jediných 10 až 15 deštivých minut strávil v autě.

V českém prostředí je město uváděno jako Šoproň i Šopron (druhá podoba je jen českým přepisem stejně vyslovovaného maďarského názvu), německy pak Ödenburg. Po první světové válce mělo připadnout Rakousku, a faktem je, že pod jeho správou zhruba rok a půl bylo. Místní obyvatelé, nespokojení s výsledky Trianonské smlouvy, však prosadili plebiscit, který proběhl nejen ve městě samotném, ale i v osmi přilehlých obcích.

Díky výsledku hlasování tvoří Sopron a okolí úzký výběžek území, ze tří stran obklopený hranicí s Rakouskem. Spolkovou zemi Burgenland téměř dělí na dvě části – v nejužším místě je její šířka pouhých 5 kilometrů. 

Díky výsledku hlasování najdeme dnes v městském znaku latinský nápis CIVITAS FIDELISSIMA, tedy "město nejvěrnější", kterýžto titul byl městu udělen zvláštním zákonem z roku 1922. Jak už to tak ale bývá, vše má dvě stránky. Mezinárodní společenství, zřejmě vystrašené možností rozsáhlé revize Trianonu, povolilo další plebiscity už jen v obcích, počet jejichž obyvatel lze stěží označit jako významný. Přesto se díky těmto hlasováním v roce 1923 vrátilo do Maďarského království dalších 8 obcí.

Význam města Sopron nenápadně zmiňují tři kruhové objezdy, které je nutné projet, jedeme-li po hlavní silnici č. 84 od Balatonu směrem na Vídeň. Jsme ve vinařské oblasti, takže na jednom z nich najdeme vinařský lis.

Další symbolizuje polohu města na okraji země, kterou si Maďaři vždy střežili, takže tu najdeme stylizovanou strážní věž. Ostaně i maďarský název celého území (včetně toho, které dnes tvoří rakouskou spolkovou zemi Burgenland) Őrvidék odkazuje na polohu na okraji země a v překladu do češtiny znamená cosi jako "strážní kraj".

V neposlední řadě je Sopron městem univerzitním, proto tedy na kruhovém objezdu nejblíže k Rakousku najdeme kružítko coby symbol vzdělanosti.

Byť první budovy vznikly až v časech starořímského města Scrabantia, historie osídlení místa je mnohem starší. Archeologické výzkumy tu probíhají dodnes.

Z poloviny zachované středověké hradby dodávají městu velmi osobitý ráz.

Hlavní okružní třída Várkerület je plná obchodů, restaurací a kaváren.

Z jedné takové nabízím trochu netradiční pohled, hlavně se tu ale ptám po Lisztově Kulturním centru. Slečna v kavárně mi cestu popisuje velmi ochotně. Je to vlastně jednoduché: posílá mě dál po Várkerület a u lékárny (gyógyszertár)...

... mám odbočit doprava. Přijdu na Széchenyiho náměstí (maďarsky Széchenyi tér) a na jeho konci se mám dát opět vpravo.

Cestou míjím nejen kostel sv. Judy, ale též památník povstání v roce 1956. Připomínka těchto událostí nechybí snad v žádném významnějším maďarském městě. Maďarská národní hrdost na sice marný, ale odhodlaný boj proti sovětské agresi je dávána na odiv prakticky všude.

Vedle Lisztova Kulturního centra...

... najdeme jednak skladatelovu bustu,...

... jednak krátkou ulici po něm pojmenovanou. Na jejím konci stávalo kasino, kde Ferenc Liszt v roce 1820 jako devítiletý poprvé veřejně vystoupil. Kasino už dávno nahradila jiná budova, ale pamětní deska připomíná, že právě tady začala Lisztova cesta, během níž dobyl celý svět.

Za dalším rohem je Petöfiho divadlo (maďarsky Petőfi színház)...

... a také zajímavá fontána.

Ve chvíli její nečinnosti zkouším vyfotit její zajímavý mechanismus.

Zaujala mě také výzdoba fasády divadla – soudě podle ní tu musí hrát i velmi zajímavé kusy...

Jak už jsem zmínil, staré město je viditelně ohraničeno dochovanou částí hradeb, po kterých si můžete dát i malou procházku.

Musíte však zvolit denní dobu, během noci jsou hradby uzavřeny. Přístupné jsou jen ty krátké úseky, ze kterých je možné vejít do obytných domů. To je celkem pochopitelné, že někudy se místní do svých bytů dostat musí.

Vybírám si mnohem kratší část trasy, směřující k Požární věži (maďarsky Tűztorony).

I tak cestou projdu pár docela zajímavých zákoutí a úzkých průchodů.

Požární věž začala sloužit účelu, který zmiňuje její současný název, paradoxně až po požáru v roce 1676. Do té doby byla bránovou věží v systému městských hradeb. Vystoupat do jejího barokního ochozu lze po ne příliš širokém točitém schodišti. Když potkáte turisty, kteří směřují směrem dolů, můžete mít trochu problém.

Právě toto schodiště je důkazem skutečnosti, že věž byla několikrát přestavována. Jak jinak si vysvětlit nepřístupných pár schodů, které náhle končí a jejichž další směr naznačují pouze namalované obrysy na zdi?

Požární věž dnes z výšky kolem 60 metrů nabízí krásný výhled na všechny části města. Vidět můžete samozřejmě historické budovy centra i modernější zástavbu.

Na první fotce je mezi sloupy vidět věž původně gotického Kostela sv. Jiří (maďarsky Szent György templom), která však pochází až z roku 1882. Zvláštní pohled věnuji sopronskému Hlavnímu náměstí (maďarsky Fő tér) s Kostelem Nanebevzetí Panny Marie (maďarsky Nagyboldogasszony templom). Pozornému čtenáři snad neunikne ani mírně vykukující barokní socha Svaté trojice (maďrasky Szentháromság-szobor), vztyčená na nevysokém sloupu v centru náměstí v roce 1701.

Prohlédnout si lze i neméně zajímavé podzemí Požární věže. Byla totiž postavena na základech staré římské budovy, zbořené někdy mezi 10. a 12. stoletím.

Z věže je možné vyjít přímo na Hlavní náměstí. Nabídnu ještě pohled na tuto dominantu Šoproně, pak ale tak trochu hledám cestu k autu.

Přece jen ta spleť úzkých uliček udělala svoje. Tak nějak instinktivně ale nacházím Várkerület, čímž mám vlastně vyhráno.

Výše zmiňovaná historie tomu tak chtěla, že rodiště Ference Liszta se dnes nalézá na rakouském území. Je odtud vzdáleno asi 20 km, takže malý Liszt to do místa svého prvního koncertu neměl nijak daleko.

Při přejezdu hranice směrem do Rakouska je zpravidla nutno absolvovat hraniční kontrolu. Stejně tak tomu bylo i teď, dva policisté stáli v budově celnice.

I na rakouské straně se stále nalézám ve vinařském kraji. Oblačnost už se pomalu trhá, teplota je nad dvacítkou a pohled na sluncem mírně zalité vinice je nádherný. Takto vypadá první fáze procesu, na jehož konci je sklenka vína na vašem stole.

Některé cesty dávají snad i důvod k pochybnostem o správném směru, ale značení a koneckonců i moje navigace fungují bezchybně. Věřím obojímu a jedu dál. 

Lisztova rodná obec se sice jmenuje Raiding, ovšem Maďaři ji označují výhradně vlastním názvem Doborján. A ačkoliv tu podíl maďarského obyvatelstva nepřesahuje několik procent, je to jedna z mála rakouských oblastí, kde můžete vyzkoušet maďarštinu coby dorozumívací řeč a pravděpodobně uspějete.

Najít Lisztův rodný dům mi chvíli trvá. Nejdřív narazím na hasičskou zbrojnici a pak na červenou kostku vyrobenou a instalovanou z bruselských dotací, která třikrát denně a pak na každý stisk tlačítka hraje Lisztovu skladbu Liebestraum (nebo česky Sen lásky, a chcete-li maďarsky, tak tedy Szerelmi álmok). A jak jsem sám zjistil, tak i docela hlasitě. Nic proti skladbě samotné, ale místním to příliš nezávidím.

Lisztovo muzeum nakonec samozřejmě nacházím. V obci, která má asi 850 obyvatel, snad ani jinak nelze. Místní pokladní, člověk asi ještě ne třicetiletý, komunikuje německy, maďarsky i anglicky, a tak záhy nalézáme několik společných řečí. Jelikož jsem v muzeu tou dobou jediným návštěvníkem, po zaplacení vstupného ve výši 4 eura mě muzeem ochotně provede.

Pro výklad volí s mým souhlasem němčinu. Jeho řeč je naštěstí velmi jednoduchá, takže nemám nejmenší problém s porozuměním.

Jako první mi ukazuje koncertní sál pro 600 diváků, kde se třikrát do roka koná Lisztův festival. Výborné akustiky sálu je hojně využíváno pro pořizování hudebních nahrávek.

Průvodce mě dovede ještě do stylizovaného hudebního salónku v modré barvě, nepochybně podobného těm, ve kterých Liszt hrával, a ukáže mi, kudy se dostanu ke skladatelově rodnému domu, stojícímu hned vedle budovy muzea.

Poté mě nechává v budově samotného a jde si sednout zpět za kasu. Jenže kromě salónku, koncertního sálu a pokladny toho v budově mnoho dalšího není, a tak brzy odcházím do domu, kde se Ferenc Liszt 22. října 1811 narodil.

Uvnitř něj je cosi jako Mistrova světnička s původním Lisztovým klavírem. Zahrát si na něj pochopitelně nemůžete. Na jeho klaviatuře je (stejně jako v salónku) skleněný kryt, který sice nenarušuje vizuální dojem, fyzicky však brání jakémukoliv doteku. A význam těch dvou papírových cedulek je jasný. Nesahat, nesedat. 

Expozice však nabízí mnohem více než sousední novodobá budova muzea. Seznámit se tu můžete s celým skladatelovým životopisem, od počátečních úspěchů až po celoevropskou proslulost, kterou si získal jako skladatel i jako klavírista. Decentním způsobem se tu lze také dozvědět o jeho bohatém milostném životě.

Mezi cenné kousky patří několik dobových vydání not Lisztových skladeb nebo jeho autogram z Bayreuthu z července 1884, tedy skoro přesně 2 roky před jeho smrtí v témže místě. K tomu všemu si lze přehrát, světe div se, opět Liebestraum. V Bruselu asi nic jiného neznají. Takhle to dopadne, když se věci ujmou odborníci...

Rakousko opouštím přes kraj, kde se kromě němčiny a maďarštiny můžete setkat s nám podstatně bližším jazykem – obývá jej totiž docela početná chorvatská menšina. V celé spolkové zemi Burgenland žije něco málo přes dvacet tisíc Chorvatů, což z celkového počtu obyvatel dělá asi 7 procent. Což se pochopitelně projevuje ve dvojjazyčných nápisech, někdy dokonce i přímo v názvu některých obcí.

Vítací tabule u Mjenova dokonce nabízí chorvatštinu (dobro došli), němčinu (grüss Gott) i maďarštinu (üdvözöljük). 

Vracím se tedy zpátky do Maďarska. Teploty dosahují letních hodnot 26 °C, takže kulturu vystřídá voda.

Z časových důvodů však zavrhuji původní nápad dojet až do Sárváru. Skončím tedy v Bükfürdő. Fotka je z půl šesté večer, krátce před zavírací hodinou, kdy byla teplota na pořád příjemných čtyřiadvaceti. 

Večer vydařeného dne pak trávím už tradičně v restauraci Fehérló. Po večeři mě čeká poslední fáze výrobního procesu vína.

———————————

Poznámka: Veškeré fotografie ve všech cestovatelských denících jsou moje vlastní.