Maďarský přídavek (7.)

Opět vítám u čtení zápisků z cest známé i náhodně zatoulané. Toulání po známých krajích bude hlavním tématem následujících kapitol. Totiž i na známých místech lze zažít či najít mnoho nového.

7. kapitola: Živá ryba (25. - 26. srpna 2017)

Omlouvám se, že v samém závěru léta poruším deníkový charakter svého povídání. Příčina je prostá – co mohu ještě nového napsat o další návštěvě lázní v Büku? Mám snad čtenáře unavovat dalšími triviálními obrázky z lázeňského areálu...

... nebo se snad snažit zaujmout dalšími fotkami pravidelně se opakujících činností?

Nic takového skutečně nechci, zvláště když jediná trochu sdělná fotka potvrzuje správnost předpovědi počasí.

Její informační hodnotu ovšem snižuje fakt, že maximální teplotu, která toho dne dosáhla ještě o stupeň výš, nezachycuje. Co tedy zbývá? Zkusme si říct něco o jazyku, kterým se v Maďarsku lidé dorozumívají. Nepůjde o žádný jazykový kurs, není třeba se čehokoliv obávat. 

Maďarština patří do ugrofinské jazykové rodiny, to je celkem všeobecně známý fakt. V našich evropských končinách jsou jejími příbuznými finština a estonština. Snad z tohoto faktu vznikl i mýtus o podobnosti finského a maďarského jazyka, občas se mluví dokonce i o jakési srozumitelnosti. Skutečnost je však o mnoho prostší.

Jazykové rodiny jsou v zásadě uspořádány všechny podobně. A tak stejně jako se ta naše indoevropská dělí na větev germánskou, románskou či slovanskou (kam patří i naše čeština), dělí se také ugrofinské jazyky na několik skupin. Pro nás budou nejvýznamnější dvě z nich. Jednak jde o větev ugrickou, jejichž nejznámějším představitelem je maďarština. Široko daleko ale žádné příbuzné nemá. Někteří jazykovědci dokonce předpokládají, že žádný maďarštině příbuzný jazyk již v současnosti neexistuje, ale tento závěr není tak jednoznačný. O tom ostatně ještě bude řeč. Druhou významnou větví je větev baltofinská s finštinou a estonštinou. Půjdeme-li tedy analogicky po těchto strukturách, vyplyne nám z nich celkem jednoduchý závěr: maďarština a finština jsou asi tak stejně příbuzné a srozumitelné jako například čeština s portugalštinou. Jak sami vidíte, mýtus dostává docela zásadní trhlinu, neboť Čech a Portugalec si spolu moc nepopovídají. Podívejme se ale blíže na zmíněnou baltofinskou větev, k níž náleží finština a estonština. A tyto jazyky si už tak docela cizí nejsou – analogicky si tu můžeme představit rozhovor Čecha například s Polákem. Sice s lehkými potížemi, ale Fin a Estonec se spolu dorozumí. Jejich jazyky jsou si ostatně i v psané podobě dost podobné.

Tři dosud vyjmenované ugrofinské jazyky jsou také jediné, kterými se jejich mluvčí dorozumívají na vlastním státním území (tedy Maďaři v Maďarsku, Estonci v Estonsku a Finové ve Finsku). Zbylé najdeme na území Ruské federace, roztroušené v oblasti od jejích západních hranic až někam po Ural. Ugrofinská jazyková rodina je vůbec co do počtu mluvčích velmi malá – odhaduje se, že všemi ugrofinskými jazyky dohromady mluví asi 22 miliónů lidí (srovnejme opět s indoevropskou jazykovou rodinou, pod kterou se může počítat více než 3 miliardy lidí, tedy číslo blížící se polovině všeho lidstva). Z toho 13 a půl miliónu připadá na maďarštinu, 5 a půl na finštinu a jeden a něco na estonštinu. O zbylé necelé 2 milióny mluvčích se pak dělí desítky jazyků, z nichž mnohé mají jen desetitisíce mluvčích – což jsou hodnoty, při kterých jazyk pomalu, ale jistě vymírá. Nebýt prý rozpadu SSSR v roce 1991, stejný osud mohl postihnout i estonštinu.

Ještě se vrátím k blízkým příbuzným maďarštiny. Někteří jazykovědci uznávají skupinu obskougrických jazyků coby podskupinu jazyků ugrických (pro analogii uveďme opět nám blízký případ, například tedy jazyky západo-, jiho- a východoslovanské). Názvy národů, které tyto jazyky používají, jsou zachovány v názvu města Chanty-Mansijsk, které je známé příznivcům zimních sportů. Právě tady se odehrávají vrcholné světové podniky klasického lyžování a biatlonu. Není však zřejmě daleko doba, kdy tyto jazyky nebude připomínat kromě názvu města již nic: chantyjštinou mluví dnes asi 12.000 lidí, počet lidí užívajících mansijštinu se odhaduje na velmi kritické číslo okolo 2700.

Poslední, co si objasníme, je dosud trochu záhadný název kapitoly. Co může mít živá ryba společného s ugrofinskými jazyky? Je to naopak – tyto jazyky mají společnou právě tu živou rybu. Estonská filoložka Mall Hellam totiž vymyslela větu, která má dokazovat příbuznost tří nejpočetnějších ugrofinských jazyků. Věta vypadá v jednotlivých jazycích takto:

• maďarsky: Eleven hal úszik a víz alatt.
• finsky: Elävä kala ui veden alla.
• estonsky: Elav kala ujub vee all.
• a česky: Živá ryba plave pod vodou.

Mall Hellam tvrdí, že věta je pro mluvčí všech tří jazyků vzájemně srozumitelná. V tomto se však asi trochu mýlí – Finové prý maďarské verzi nerozumí, stejně jako Maďaři nerozumí větě ve finštině. Jak už se dá z předchozího očekávat, velkou podobnost naopak vykazuje finský a estonský text. Společný původ všech tří jazyků je však i pro laika očividný. Všechna slova ve větě jsou původu ugrofinského, nejsou tedy převzata z jiných jazyků.

Příbuznost všech těchto jazyků dokazuje též přítomnost stejných gramatických principů, které jsou pro naši jazykovou rodinu naprosto cizí. Ugrofinské jazyky například neznají jmenný rod, vlastnictví vyjadřují nikoliv přivlastňovacími zájmeny, ale příponami. Přípony a předpony jsou vůbec hlavním poznávacím znakem všech těchto jazyků – pěkně jedna za druhou se nalepují na slovní základ, čímž nám třeba i původně krátké slovo pěkně naroste (mimochodem, uvádí se, že tentýž text je co do počtu znaků v maďarštině o nějakých 5-10 % delší než v češtině). Příponami ke slovu se vyjadřují i jevy, na které máme v našich krajích předložky. Ugrofinské jazyky též používají samohláskovou harmonii, kdy prostě některé samohlásky k sobě jdou a některé spolu v jednom slově být nesmějí – proto také zmíněné přípony existují vždy v několika verzích, abychom si vždy mohli vybrat takovou, která se slovem ladí. A protože se ty přípony se slovem pěkně shlukují, a shlukování se jinak řekne aglutinace, řadíme tyto jazyky typologicky mezi jazyky aglutinační (čeština je oproti tomu řazena mezi jazyky flektivní, přičemž flexí rozumíme ohýbání, tedy obyčejné skloňování a časování).

Doufám, že tento krátký lingvistický exkurs příliš nebolel. Vrátím se nyní k závěru své cesty, neboť musím podat obvyklé statistické informace. Cesta domů trvala včetně všech přestávek asi 7 a čtvrt hodiny a měřila 516 km. Celý Maďarský přídavek pak představoval něco málo přes 1641 ujetých kilometrů. Děkuji všem, kteří dokázali dočíst až sem. Na shledanou třeba někdy příště.

———————————

Poznámka: Veškeré fotografie ve všech cestovatelských denících jsou moje vlastní. Kresba ryby byla nalezena na internetu, autor neuveden.