Maďarský přídavek (6.)

Opět vítám u čtení zápisků z cest známé i náhodně zatoulané. Toulání po známých krajích bude hlavním tématem následujících kapitol. Totiž i na známých místech lze zažít či najít mnoho nového.

6. kapitola: Jihozápadní kout Balatonu (24. srpna 2017)

Vzhledem k plánovanému bohatému programu začíná dnešní den netradičně brzy. Ráno vyrážím už po osmé hodině a mířím na jih. Po zhruba stokilometrové cestě přijíždím k Balatonu. Ten by sice měl dnešní program uzavírat, ale vynechat pohled z místa zvaného Szépkilátó (Krásná vyhlídka) poblíž obce Balatongyörök by bylo skoro neodpustitelné. Možná díky němu pochopíte, proč místní říkají Balatonu „maďarské moře“ (maďarsky magyar tenger).

Po dalších 15 kilometrech, vedoucích podél severního pobřeží jezera, dojedu do Keszthely (čti [kesthej]), dvacetitisícového města, pyšnícího se barokním zámkem, jinak také jednou z největších budov v celém Maďarsku. Některé prameny uvádějí, že v tomto ohledu zaujímá zámek v Keszthely třetí příčku. Stavba zámku šlechtické rodiny Festetics (čteme [feštetyč]) byla zahájena roku 1745 a dokončena nebyla ani po sto letech. Snad proto je jeho slohové určení nejednoznačné, někdy je řazen až do rokoka či neorokoka.

Stavba zámku však nebyla zdaleka jedinou činností, kterou se rodina Festeticsů zabývala. Z jejich popudu byla například v kraji vybudována nemocnice i s lékárnou. Nemalé zásluhy má i na poli vzdělání – zasloužila se o založení gymnázia a v roce 1797 i vysoké školy se zemědělským zaměřením, v Evropě první svého druhu. Je proto jen logické, že se rozrůstala i zámecká knihovna. Počet svazků, které shromažďuje, se blíží číslu sto tisíc, knihovna je jedinou dochovanou ucelenou sbírkou knih aristokratické rodiny. Kromě odborných knih a beletrie stojí za zmínku rukopisy hudebních skladatelů v čele s Josephem Haydnem nebo sbírka knih zabývajících se tématem Balatonu.

K rozlehlému areálu patří kromě budovy s věží ještě zahrada s kašnou před zámkem... 

... a rozsáhlý park za zámkem. V pohnutých poválečných letech se jeho rozloha zmenšila zhruba na pětinu, přičemž pečováno bylo jen o malý zbytek, přilehlý k zámecké budově. Za poslední dvacetiletí se podařilo park opět scelit a rekultivovat, takže dnešní návštěvník nemá šanci v tomto ohledu cokoliv poznat.

V parku kromě jiného najdeme stavebně sice obnovenou, ale již nefunkční kašnu se dvěma lvy.

O kousek dál je dokonce i umělé jezírko, rovněž obnovené podle původních plánů zámeckého parku.

Teprve pohled směrem z parku odhalí další křídla zámecké budovy, budované postupně třemi generacemi Festeticsů.

V těsném sousedství zámeckého parku je muzeum vystavující modely železnic. 

Na ně láká už venku dětským vláčkem. Ostatně, prohlédnete-li si ještě jednou a důkladněji předcházející obrázek, najdete v popředí můstek, který je součástí této dětské trati.

Obsluha dětské železnice se trochu nudí – narváno tu rozhodně není. Proti vyfocení vláčku i se stanicí (neodvažuji se tento objekt nazvat nádražím) nic nemá, k jízdě po svém krátkém okruhu mě naštěstí nepřemlouvá. 

V muzeu jezdí kolem 350 vlakových souprav velikosti H0 po téměř 3 km tratí, umně propletených a rozdělených do několika oddílů: část je věnována župě Zala, tedy tratím domácím, část železnicím německým a část alpským coby vzpomínce na někdejší rakousko-uherskou Jižní dráhu. Zajímavý je také údaj o počtu miniatur budov, jež mají většinou reálný předobraz: je jich okolo osmnácti stovek. 

Okolí železnice je vyvedeno do nejmenších detailů, jakými jsou třeba lepič billboardu u silnice nebo uzavírka na dálnici.

Všude na silnicích a dálnicích jsou umístěny modely aut osobních, nákladních i kamiónů, všechny ve stejném měřítku jako železnice, tedy 1:87. Spolu s nesčetnými postavičkami tvoří trochu strnulé pozadí k modelům vlaků, mezi nimiž naopak panuje čilý ruch. Provoz vlaků řídí člověk u počítače, ke srážce během mého krátkého pobytu v muzeu nedošlo. Auta stejně jako modely stromů patrně spočítána nejsou.

Krajina kolem trati je rozdělena na část letní a zimní – před řekou bílá zima, na druhém břehu zeleň a léto. 

V zasněžené části najdeme i městečko s nefalšovanou vánoční atmosférou. Na náměstí dokonce svítí vánoční stromek.

Nám nejbližší zde ztvárněné nádraží je Bad Schandau, jehož předloha stojí na Labi poblíž českých hranic u Hřenska.

Z muzea se vracím opět přes park a kolem zámku, a tak mohu nabídnout ještě sochu hraběte Györgye Festeticse, vnuka zakladatele zámku, za jehož života byla stavba konečně dokončena. Na podstavci sochy jsou pak jeho děti – to je takové to mrňavé, co je na fotce špatně k rozeznání.

Jen pár kilometrů od Kesthely je Hévíz, další z lázeňských měst. Samo město s necelými čtyřmi a půl tisíci obyvateli by mnoho pozornosti nepřitahovalo, byť historie osídlení tohoto místa sahá až někam do pravěku. 

Lázně se však naprosto vymykají všem ostatním – jejich základem je totiž termální jezero o rozloze asi 4 a půl hektaru, do nějž voda přitéká z pramenné jeskyně ukryté 38 metrů pod hladinou. 

Prameny tu vyvěrají dva – jeden má teplotu okolo 25 °C, teplota druhého o něco přesahuje 40 °C. 

Hloubka jezera byla po dlouhý čas veličinou o neznámé hodnotě. První mapa jezera a jeho okolí pochází prý z roku 1769, hloubkou jezera se však vůbec nezabývá. Asi před 150 lety byla hloubka odhadována na 43 metrů, ovšem na základě čeho, to těžko říct. První pokusy o změření proběhly v roce 1908. Potápěčská technika však tehdy stačila k dosažení hloubky pouze 22 metrů. Dna jezera bylo konečně dosaženo až při průzkumu v roce 1953.

Snad právě hloubka jezera je příčinou, že jistá část návštěvníků věří ve zdejší vodě svým silám méně než jinde. Podíl těchto nechť každý posoudí sám. Poznáte je snadno, jsou totiž vybaveni nejrůznějšími nafukovacími i nenafukovacími plaveckými pomůckami. Vlastně možná přesněji neplaveckými...

Ve vodě samotné panuje čilý ruch, na kterém se podílí příroda živá i neživá. Díky vydatnému přítoku se celý objem jezera vymění každých 28 hodin a voda v něm sice pomalu, ale neustále rotuje. Není to nic divokého, takže se nebojte, proud vás rozhodně neodnese. 

Také život je tu poměrně bohatý. Hladina je pokryta – alespoň v mělčích částech, což tady ovšem  znamená nějaké 3 nebo 4 metry – lekníny. Jeden z nich se dokonce dostal i do znaku města. 

Žijí tu i rybky, s nimiž se u nás setkáváme spíše v akváriích. Jsou to blízcí příbuzní populárních pavích oček. Fotka není příliš detailní, ale hejno rybek rodu Gambusia snad rozeznatelné je.

A je tu také jedna živá zvláštnost: endemit, tedy organismus žijící jen na tomto místě. Bohužel je Micromonospora heviziensis bakterií, takže jsem ji neviděl. Třeba budete mít při bližším zkoumání fotky vodní hladiny více štěstí...

Na bezpečnost plavců v nejhlubší části jezera dohlíží skupinka vodních záchranářů, neustále brázdící hladinu na loďkách. Ten na snímku má patrně zrovna přestávku, plavkyni těsně před sebou však myslím sleduje celkem spolehlivě.

Bezpečnost obecná pak vychází z několikanásobné zkušenosti, kdy budova na jezeře vyhořela. A naposledy to bylo ne zase tak dávno – v roce 1986. Celý areál je tedy přísně nekuřácký.

Lázeňská budova stojí na jakémsi skalním útesu, který se pravděpodobně za několik stovek, možná za tisíc let zřítí do hlubin jezera. Než se tak stane, mohou návštěvníci užívat všeho komfortu, který je zde poskytován (pokud tedy budova opět nevyhoří). Obdivovat lze i důmyslné propojení venkovních částí s vnitřními, a s tím spojenou též imitaci vnitřních bazénů, jaké známe i z jiných lázní.

Vnitřní část nabízí také služby hladovým a žíznícím. A jestliže se bufet jmenuje Tó-közép, tedy Střed jezera, pak vězte, že jeho název skutečně nelže.

Staří Římané vždycky někde něco zapomněli, zpravidla něco rozbitého. Díky tomu dnes víme, že jezero znali a hojně využívali. Zřejmě jim byly známy i jeho blahodárné účinky. O tom všem vypráví poměrně bohatá výstava v jedné z chodeb hlavní  budovy.

Hévízské jezero opouštím kolem čtvrt na tři za tropických teplot. S informační cedulí ale zjevně trochu zaspali, neboť stejné hodnoty na ní byly už při mém příchodu, přičemž se s postupujícím časem znatelně oteplilo. Pro lepší orientaci doplním, že první číslo znamená vždy teplotu uvnitř, druhé venku. Pozornému čtenáři neunikne ani důkaz o čase mého odchodu.

Už u první fotky na počátku této kapitoly jsem zmínil, že Balaton je někdy nazýván maďarským mořem. Dokonce jsou tu prý znát slapové jevy, kterým u toho pravého moře říkáme příliv a odliv. Jenže to chce dvě maličkosti: vydržet u Balatonu aspoň 12 hodin a být na jednom z jeho konců. I tak ale neuvidíte větší rozdíl než pár decimetrů.

Usadil jsem se v místě zvaném Vonyarcvashegy. Neděste se toho názvu, jsou to pouhé 4 slabiky. Tak hezky postupně: [voň-arc-vaš-heď].

Skoro celé pobřeží jezera je obydlené a propojené silnicemi i železnicí. Takže ať jste u Balatonu kdekoliv, na pláž to máte prakticky vždy přes železniční přejezd,...

... kde dokonce můžete potkat i vlak. Tentokrát opravdový, a tedy ve skutečné velikosti.

Většina balatonských pláží je přístupná za drobný poplatek, tady chtějí 850 forintů (tedy asi 72 korun). Voda je docela teplá, i když tedy rozhodně chladnější než v Hévízském jezeře, ale to je vlastně dobře. Že je trochu dozelena, toho se netřeba bát. Prostě taková je. Každá voda má nějakou barvu. Dno je příjemně písčité, snad jen při břehu je písek trochu zvířený. Při tom počtu lidí ani není divu.

Nebudu laskavého čtenáře unavovat popisem činností, které lze provozovat na veřejném přírodním koupališti. Místo toho nabídnu jakousi obrazovou galerii bez komentáře. Věřím, že i tak dostatečně vypovídající.

Teplota je nad třicítkou i v době, kdy jsem na cestě zpět do Büku a slunce už se dotýká obzoru. Léto se opravdu ještě nevzdává a předpověď počasí hovoří o tom, že má být ještě tepleji. Cestu domů proto plánuji až na příští noc.

———————————

Poznámka: Veškeré fotografie ve všech cestovatelských denících jsou moje vlastní.