Maďarský přídavek (5.)

Opět vítám u čtení zápisků z cest známé i náhodně zatoulané. Toulání po známých krajích bude hlavním tématem následujících kapitol. Totiž i na známých místech lze zažít či najít mnoho nového.

5. kapitola: Jak ušetřit v Sárváru (23. srpna 2017)

Jsou dny, kdy se prostě daří. Dnešní dopoledne v Sárváru začalo velmi slibně už na parkovišti u hradu. Tam jsem totiž zjistil, že se můj úmysl zaplatit za parkování mine účinkem. Domníváte-li se, že nápis hovoří cosi o tom, že automat je mimo provoz, máte naprostou pravdu. 

Pohled na hrad dnes nerušili trhovci jako při mé poslední návštěvě, a tak byl vidět v celé své kráse.

Zvenku není moc poznat, že se jedná o nepravidelně pětibokou budovu s nádvořím uprostřed. Hrad rodiny Nádasdy [nádašdy] sice vznikl jako gotický palác už někdy ve 2. polovině 13. století, ale prakticky až do konce habsburské vlády procházel neustálými přestavbami a přístavbami, takže gotických prvků tu už dnes moc nenajdeme. I tak neodejdeme ochuzeni, neboť renesance si tu podává ruce s barokem a poslední úpravy přinesly i prvky klasicistní. Éra komunismu se částečně podepsala i zde – po druhé světové válce hrad chátral, naštěstí už na přelomu 60. a 70. let se podařilo začít s jeho opravami.

Přecházím po mostě přes někdejší hradní příkop a bránou v hradní věži projdu na hradní nádvoří. Tam je postavené jeviště a právě probíhá zkouška jakéhosi hudebního čísla z chystaného představení. Ty krásné mladé lidi si fotí většina turistů.

Snažím se najít cestu do hradní věže, přičemž se mi díky početné skupince čekajících turistů povede minout pokladnu. Následně se v prostorách hradu pohybuji naprosto nekontrolovaně a samostatně. A pochopitelně zdarma. 

Barokní slavnostní síň – v podstatě rodinná jídelna hradních pánů – je prý nejcennější svého druhu v celém Maďarsku. Ve chvíli, kdy sem míří skupinka s průvodkyní, nalézám únik v podobě točitého schodiště, které přece nemůže vést nikam jinam než do horních pater věže.

Z ní se pak naskýtá pohled na centrum města, v mnohém jistě jiný, než jaký si užívali obyvatelé hradu v dávných staletích.

Místnosti hradu nabízejí samozřejmě mnohem více. Skupina s průvodkyní kupodivu vstup do věže minula, sestupuji tedy dolů a ocitám se za jejími zády. Mohu tedy nerušen pokračovat v prohlídce dalších částí hradu. U všeho důležitého jsou popisky, takže zjišťuji, že se obejdu docela dobře i bez výkladu.

Jistě zajímavá je sbírka starých map, tenhle kousek pochází z 1. poloviny 18. století.

Sárvár byl svého času střediskem vzdělanosti. Roku 1541 tu byla vytištěna první kniha v maďarštině, konkrétně překlad Nového zákona. Hradní sbírky však vystavují pouze jeho kopii.

Pro amatérské hungaristy je zajímavá už první stránka této knihy. K měkčení souhlásky se totiž tehdy nepoužívalo písmeno y, ale jakási zvláštní, ne moc nápadná čárka. Slovo magyar ([maďar], maďarský) se tedy psalo mag´ar, místo dnešního nyelv ([nělv], jazyk) se psalo n´elv a podobně.

Nic víc než první stránku návštěvník sárvárského hradu neuvidí. Ač se jedná o kopii, je kniha umístěna ve skleněné vitrině, takže otáčet a prohlédnout si další její stránky bohužel možné není.

O kousek dál je dámský písařský salónek s nábytkem z 18. století.

Jestli chcete vědět, čím na hradě jedli, je tu téměř kompletní dvanáctidílná sada příborů z poloviny 19. století, vyrobená v Mnichově firmou Mayrhofer: 12 vidliček, 12 nožů, 12 lžiček, jen polévkových lžic je jen 11, jak si všimne jen oko pozorného návštěvníka. To vše doplněno sadou naběraček, pochopitelně už jen po jednom kousku.

Z počátku 20. století pochází sbírka porcelánu. Její jednotlivé kousky byly určeny jako odměna úspěšným honcům.

Oko našince pak zcela jistě potěší pozlacené hodiny, vyrobené koncem 18. století Josephem Wimmerem v Praze.

Skupinku s průvodkyní se mi stále daří míjet. Okolo pokladny a pak ven z hradu nakonec projdu stejně v klidu a nepozorován, jako dovnitř. Opět mi v tom pomohla skupinka turistů, čekajících na další prohlídku hradu.

Koncem srpna je nutné smířit se s tím, že skutečně letní počasí začíná až někdy kolem poledne. Výměnou za to získáte možnost dopoledních výletů, tak jak to doposud činím i já. Dnešek je ve všech směrech velmi povedený, a tak se kolem poledne přesouvám do místních lázní, vzdálených od hradu asi půldruhého kilometru. Tentokrát již řádně projdu pokladnou, zde ostatně ani jinak nelze. 

Při vyprávění o Velké cestě jsem nabídl jen obrázky zevnitř areálu, a tak se to teď chystám alespoň částečně napravit. Proti původnímu plánu neopakovat se hovoří fakt, že dnes je mnohem příjemněji než na začátku července a fotky tedy vypadají lépe.

Nejprve skrz slenku ledové kávy sleduji cvrkot v zážitkovém bazénu – přesně v tom, který bude od 4. září uzavřen.

Pak se odhodlávám vyzkoušet i plavecký bazén.

Noční teploty blízké 10 stupňům se na něm už dost podepsaly, ale zvládnu ho. Cestou zpět do hlavní budovy ještě fotím celkový pohled.

Kultura se chystala dopoledne na sárvárském hradě, kulturou také dnes skončím. V pozdním odpoledni tu vystupuje sestava "táta a 3 dcery". Holky dělají většinou jen doprovod, jen ta prostřední se stejně jako tatík občas pustí po hmatníku malinko odvážněji. Ve chvíli, kdy trochu zaškobrtne, tatík sólo pohotově dohraje.

Na předem nahrané základy předvádějí hity skupin jako Illés či Fonográf, a jak je vidět, i přes trochu diskutabilní uměleckou úroveň celého vystoupení jim diváctvo nechybí. Znám větší či menší kousky některých textů, a tak – když si zrovna vzpomenu – se chvílemi přidávám k domácí části publika.

———————————

Poznámka: Veškeré fotografie ve všech cestovatelských denících jsou moje vlastní.