Zpráva o Velké cestě (1.)

U čtení následujících řádků vítám známé i náhodné zabloudivší. Koneckonců, cesta je někdy i o bloudění. Přináší však občas i příhody zábavné, někdy očekávané, někdy naopak. Sbírkou toho všeho může být následující povídání.

Kniha první: Slovinsko

1. kapitola: Prolog (28. - 29. června 2017)

Sólojízda, jejíž předpokládaná délka má být deset dnů, je plánována opravdu jen rámcově. Víceméně je jasné pouze rozdělení na její dvě hlavní části. Pro část u Jaderského moře volím možná trochu netradičně Slovinsko. Prostě tvrdím, že není třeba jezdit až do Chorvatska. Jednak je to o kousek blíž, což znamená mírné ušetření nákladů na cestu, a pak si myslím, že Slovinci jsou české mentalitě o hodně bližší než právě Chorvati.

Asi týden před odjezdem si na první dny rezervuji hotel ve slovinském Koperu. Jak známo, Slovinsku patří jen malá část pobřeží Jaderského moře. Počet turistů Slovinci filtrují především cenou, ale při troše hledání a třeba i štěstí se dá najít ubytování na cenové úrovni Chorvatska. Něco takového, a možná i lehce levnějšího, nacházím v Hotelu Koper, ležícím několik metrů od mořského pobřeží. Recenze vesměs nabízejí směs dvou pocitů: příjemný a ochotný personál, naproti tomu hotel sám sice čistý, ale hlavně zařízení má viditelně už něco za sebou. Odhaduji, že něco takového by mi mohlo plně dostačovat, a beru to.

Cesta samotná začíná 28. června v půl deváté večer. Protože trpím fóbií už při vyslovení slov "dé jedna", předem vím, že potěšení z jízdy po tomto staveništi si opět odpustím. Bez ohledu na délku volím již několik let trasy jiné. Směřuji tedy přes Písek na České Budějovice a dále na rakouský Linec. Kromě deště v okolí Písku a blýskání někde v dálce při projíždění Českými Budějovicemi se nic zvláštního neděje. Skoro si připadám, jako bych byl jediný, kdo touhle dobou jede na jadranské pobřeží.

Ani obvyklá fronta u poslední české pumpy skoro na hranicích s Rakouskem se nekoná. S tankováním tady jsem počítal předem, a tak celou cestu zatím jedu s nejnutnějším minimem benzínu. Fabia má prý nádrž na nějakých 45 litrů, ale podaří se mi do ní našťouchat 47 a půl, a to ještě nějakých 5 nebo 6 litrů v nádrži muselo být. Cena 27,50 Kč je velmi příjemná, rakouskou dálniční známku za více než tři stovky však s díky odmítám.

Na dálnici se v Rakousku už těším. Těsně za hranicí jsem dojel pár kamiónů a není tu zrovna terén vhodný k předjíždění. V menší koloně projedu vesnicí se zajímavým názvem Vierzehn. Opravdu, v souladu se svým názvem, leží 14 km od hranic. Rakouská dálnice začíná jen kousek za ní, před městem Freistadt. Její začátek ale minu – místo toho zajíždím do města k poslední otevřené pumpě. S ohledem na návrat si platnost 10denní známky za 8,90 € nechávám vyznačit až od příštího dne. O žádné velké zdržení se ale nejedná – do půlnoci totiž zbývá asi čtvrt hodiny.

Nevím, kde jsem kdysi vzal poučku o tom, že přes Rakousko vždycky prší. Léta řidičské praxe jí však dávají za pravdu. Naplnění dojde už v okolí Lince. V těch místech mám možnost volby, kudy se vydat dále na jih. Volím variantu přes Salzburg, ale jak se později ukáže, není to volba nejšťastnější.

V Linci řeším menší nepříjemnost. Jeden z dálničních tunelů je uzavřený a provoz je před ním sveden z dálnice do města. V Linci jsem nikdy nebyl, a tak nemám moc tušení, kam směřuji. Doteď nevím jak, ale pokračování dálnice nakonec víceméně náhodou nacházím.

U Salzburgu obracím na jih. Přes Alpy je déšť obohacen ještě občas mlhou, ale i tak se dá celkem v pohodě jet. První větší zdržení čeká ve frontě u Katschberského tunelu při placení mýtného, ale nejhorší situace je při přejezdu z Rakouska do Slovinska.

Ne dost na tom, že Karawankentunnel, jímž prochází hranice mezi těmito dvěma zeměmi, je pouze jednotubusový. Do páté hodiny ranní je navíc uzavřen. Konečná ve stojící koloně přijde asi ve tři čtvrtě na pět. Tunel nakonec zřejmě otevřeli o nějakou tu minutu dříve, ale moc platné to není. Dva kilometry k němu popojíždím po metrech, a když už se kolona trochu pohne, po chvíli opět stojí. A tak to trvá asi hodinu a půl, kterou si lze zkrátit pouze zakoupením slovinské dálniční známky za 15 eur. Vysvětlení se mi dostane až ve chvíli, kdy doskáču až do tunelu a projíždím ho rychlostí omezenou na 50 kilometrů v hodině. Už jsem v jeho slovinské části, když vidím uzavřenou část protisměrného jízdního pruhu. Doprava je tedy tunelem pouštěna kyvadlově. Co to udělá při jeho délce 7864 m, to jste si mohli přečíst výše.

Před sedmou hodinou stavím u první pumpy ve Slovinsku. Trochu přemýšlím o časovém plánu: Hotel Koper zaručuje volný pokoj ve dvě odpoledne. Je jasné, že takhle budu na místě okolo deváté ráno, což mi nepřijde jako nejlepší možná varianta. Jdu si tedy na chvíli zdřímnout do auta. Jsou z toho nakonec příjemné dvě hodinky.

Až tady dělám první fotky z cesty. Zpětný pohled na Alpy je sice pěkný, i oblačnost snad trochu ubyla, ale teplota 14 °C důvodem k velkému optimismu zrovna není. Snad ještě horší je to v Lublani, kde opět prší - a to už mě od mořského pobřeží dělí méně než sto kilometrů. Začínají mě přepadat chmury ze špatného počasí, ale během toho zbývajícího kousku cesty se stane skoro zázrak, který vyvrcholí na oblouku viaduktu Črni kal: obloha se trochu rozjasní, teplota jde nahoru. Před jedenáctou hodinou mě na pobřeží čeká příjemných 26 °C, a to je jen začátek. V poledne jsme na třiceti. První návštěvu hotelu mám také za sebou, ale naděje na dřívější ubytování než ve slíbené dvě hodiny se ukazují být liché. 

———————————

Poznámka: Veškeré fotografie ve všech cestovatelských denících jsou moje vlastní.