Jaroslav Babel

John Lennon v roce osmdesát

8. 12. 2016 21:22:59
Rok 1980 vypadal pro Johna Lennona dlouho jako jeden z těch lepších. Ač jeho vztah s Yoko Ono víceméně ochladl, v soukromí se realizoval prostřednictvím péče o jejich syna Seana.

Tento rok však také znamenal restart jeho kariéry a spoustu uměleckých plánů do budoucna. Bohužel, právě před 36 lety mu zkřížil cestu jeden šílenec, a skvělý rok se rázem změnil v tragický.

Počátkem roku 1980 se v Johnově životě vlastně nedělo nic převratného. Již čtvrtý rok trvalo jeho období muže v domácnosti, kdy se synovi Seanovi (a v jistém smyslu i sám sobě) snažil vynahradit to, co předtím v 60. letech zanedbal u Juliana. Vše se změnilo neplánovaně a nečekaně, významnou roli zde sehrál pobyt na Bermudách. Ale to bych trochu předbíhal, vezměme vše hezky po pořádku.

Předehrou k pobytu na Bermudách se stal prázdninový pobyt v Cold Spring Harbor. John, Sean, Uneko Uda - kuchařka a služebná v jedné osobě - a Johnův osobní tajemník Frederic Seaman sem přijeli 9. dubna 1980. O 4 dny později si spolu vyjeli Fred a John autem, když John náhle slyšel z rádia McCartneyho nahrávku Comin' Up. Za léta stále nezapomenutá soutěživost zřejmě Johna lehce postrčila k myšlence na návrat na hudební scénu.

Už v Cold Spring Harbor John složil píseň Dear Yoko, jednu z těch, které věnoval své manželce. Tento projev upřímné lásky byl však záhy konfrontován s krutou skutečností. Yoko po svém příjezdu 20. dubna Johnovi naordinovala desetidenního "bobříka mlčení", prý v rámci jakési pochybné očistné kůry. Ze svědectví lidí z jejich okolí se dá usuzovat, že jejich vztah procházel další krizí. Narozdíl od období tzv. "ztraceného víkendu" z počátku 70. let tentokrát Yoko vážně uvažovala i o rozvodu. Podle Fredova názoru onu dobu mlčení vymyslela nejspíš proto, aby sama s Johnem nemusela mluvit. John v mlčení pokračoval po celý předepsaný čas, ačkoliv Yoko zakrátko odcestovala zpět do New Yorku.

John v Cold Spring Harbor absolvoval během května jachtařský kurs, během nějž začal uvažovat o nějaké delší plavbě. 4. června 1980 pak vyráží z Newportu ve Virginii spolu s třemi dalšími námořníky na jachtě jménem Megan Jaye. Cíl cesty je na Bermudách, zámořském území Velké Británie. Poprvé od 31. srpna 1971 tak Lennon míří opět na britskou půdu.

Cesta na Bermudy byla velice dramatická. Loď se dostala do bouře a tři údajně zkušení námořníci nebyli vůbec schopni kvůli mořské nemoci řídit loď. Kormidla se tedy ujal naprostý začátečník John Lennon a bouří úspěšně proplul. Přesto po zbytek svého života označoval své spolucestující za skvělé chlapíky. "Kapitán vyměřoval naši cestu sextantem, no a já stál u kormidla a řídil loď," vyprávěl o svém zážitku později. "Několik vln mě srazilo na kolena, voda má obrovskou sílu. Jen jsem držel rukama kormidlo a užíval si nejlepší chvíle svýho života. Vyřvával jsem námořnické odrhovačky a vzýval bohy. Připadal jsem si jako Viking nebo jako Iáson, když plul za Zlatým rounem. Dopluli jsme na Bermudy, a já jsem byl po těch zážitcích na moři tak soustředěný, že jsem úplně rezonoval s vesmírem. A napadly mě všechny ty písničky, bylo to prostě skvělý. Fred, Sean a já jsme chodili na pláž a pak jsme nahrávali písničky na tu velkou mašinu. Jen jsem hrál na kytaru a zpíval, ty písně přicházely samy."

Zatímco John dorazil na Bermudy jachtou 12. června, Fred se Seanem, Udou a chůvou Helen (mimochodem Fredovou tetou) se sem přepravili letadlem 16. června. Poté, co si na Bermudách pronajal vilu zvanou Undercliff a pořídil si do ní vícestopý magnetofon Panasonic (to je ta "velká mašina", o které hovořil), začal John nahrávat svoje demosnímky. Fred Seaman měl za úkol dopravit sem z New Yorku bicí automat, který teď John používal stále častěji. Věděl totiž o jedné své slabině, a sice častém nedodržování tempa, takže chtěl, aby jeho demosnímky byly rytmicky přesné.

Nejprve na Bermudách nahrál několik víceméně pokusných snímků, to hlavní však mělo teprve přijít. 21. června po poslechu alba Boba Marleyho napadla Johna píseň Borrowed Time. Povzbuzený jejím rychlým složením se rozhodl zaznamenat všechny dosavadní nové písně. Druhý den se tedy ve vile Undercliff uskutečnila dlouhá domácí session, ze které vzešel základ příštího Johnova alba. Vznikla dema k písním Woman a I'm Stepping Out, v demu k písni Beautiful Boy (Darling Boy) dokonce můžeme slyšet Freda Seamana bubnovat na pánve a kastroly. Jeho hra není zcela dokonalá, ale když o něco později John pracoval na konečné verzi písně ve studiu, poprosil hráče na kovový bubínek, aby Fredovu neumělou a místy rytmicky ne úplně přesnou hru pokud možno napodobil. Fred byl tímto Lennonovým požadavkem nesmírně poctěn. Mezi demosnímky z toho dne je jediná starší píseň, a sice Watching The Wheels, kterou John složil už dříve v New Yorku. Dva dny nato navštívili John a Sean na Bermudách botanickou zahradu. Tato drobná událost hraje v příští Johnově tvorbě svou důležitou roli. Johna totiž velmi zaujala jedna z frézií, či spíše její úžasný název: jmenovala se "double fantasy".

27. června přiletěla za Johnem a Seanem Yoko. Ani tato její návštěva neměla zrovna příjemný průběh. O pouhé dva dny později se, otrávená vším možným včetně špatného počasí, vrací zpátky do New Yorku. John z toho byl následně otrávený snad ještě víc. Jeho špatná nálada se ještě znásobila v první červencový den, kdy se nemohl dovolat Yoko do Dakoty. Jeho zklamání nakonec vyústilo do písně I'm Losing You.

Fred odletěl z Bermud 4. července, aby Yoko předal kazetu s Johnovými demosnímky. Právě tehdy se dozvěděl o rozvodu, který Yoko docela vážně připravovala. Dokonce už stihla zařídit Johnovo přestěhování do jiné části Dakoty. Fred se po několika dnech na Bermudy vrátil, ale nic z toho, co se doma dozvěděl, Johnovi neprozradil. Všichni společně zůstali na Bermudách až do 29. července. Yoko si zatím v New Yorku poslechla Johnovy demosnímky a upustila od záměru rozvést se. Do Johnova návratu stihla nejen vrátit v Dakotě všechno do původního stavu, ale též vymyslet koncept Double Fantasy jakožto společného alba. John nejprve doufal, že zvítězí třeba varianta dvou desek v jednom obalu, pak se snažil prosadit alespoň variantu jedné strany desky vyhrazené pro sebe a druhé pro Yoko. Ta už ale byla rozhodnuta trochu se na chystaném Johnově albu přiživit, a tak určila, že jejich písně se budou střídat. John tuto vnucenou variantu nakonec začal hájit nejprve před svým nejbližším okolím, později i ve studiu před ostatními hudebníky.

Producent Jack Douglas mezitím sehnal muzikanty schopné přijet na nahrávání. To, že mají pracovat na novém albu Johna Lennona, jim zatím neprozradil. 2. srpna se všichni sešli na první zkoušce u Johna a Yoko v bytě. Až při pěší cestě z Central Parku k Dakotě jim došlo, s kým asi budou nahrávat. Lennon všechny seznámil s několika novými písničkami, ale to hlavní si nechal až na okamžik, kdy se všichni už pomalu rozcházeli. Nepříliš jistý konečným výsledkem si vzal Jacka Douglase stranou a přehrál mu demo své skladby (Just Like) Starting Over, jejíž jednotlivá témata ho sice napadala už od konce roku 1979, ale až nyní jí dokázal dát konečný tvar. Jack byl ovšem písní nadšen a navrhl Johnovi, aby ji vydal jako první singl. John s tím okamžitě a rád souhlasil.

Nahrávání ve studiu Hit Factory začalo 4. srpna. Lennonovi před veřejností svoje příští záměry zpočátku tajili, ale již 12. srpna vydali prohlášení o návratu na hudební scénu. Toho dne však došlo ještě k jedné události, která měla na nahrávání přímý vliv: Yoko usoudila, že dva hudebníci, kteří se podíleli na nahrávání I'm Losing You, se jen vezou na Johnově talentu, a nařídila Douglasovi, aby se jich zbavil. Na její nátlak také nebyla již dokončená nahrávka I'm Losing You na album zařazena, píseň byla následně nahrána zcela znova.

Práce ve studiu Hit Factory probíhaly jinak velmi rychle, John a Yoko žádné zbytečné prostoje nepovolovali. Důvod byl jednoduchý - jelikož stále neměli nahrávací smlouvu, museli si veškerý studiový čas platit ze svého. Kupodivu nebylo zrovna lehké nalézt gramofonovou společnost, která by byla ochotná připravované album vydat. Ne že by nebyl o nové Johnovy písně zájem, ba právě naopak, ale některá vydavatelství z podpisu vycouvala, jakmile se ukázalo, že na desce budou i písně Yoko. Věc nijak neurychlil ani přístup Yoko, která si nechala každou firmu před započetím jednání ještě numerologicky prověřit. John a Yoko nakonec nahrávací smlouvu podepsali až 22. září, v poslední nahrávací den. Přednost překvapivě dostala nově vzniklá značka Geffen.

John sám měl dost materiálu na to, aby album sestavil jen z vlastních písní. Během srpna a září pracoval i na pěti nahrávkách, které byly v lehce nedokončeném stavu prozatím odloženy. Album Double Fantasy vyšlo v USA i v Británii shodně 17. listopadu 1980 a první reakce na něj byly dost rozporuplné. Pohybovaly se ve škále od kladného přijetí k zařazení někam do kategorie "nic, co by stálo za řeč". Mezi tím vším lze nalézt názory hodnotící příznivě Johnovy písně, ale odmítající příspěvky od Yoko. Někteří také vytýkali Johnovi snad až příliš řekněme rodinného sentimentu v písních Dear Yoko nebo Beautiful Boy (Darling Boy). I původně negativní kritici ale po třech týdnech obrátili a najednou začali na albu objevovat předtím netušené hodnoty. Pravdou je, že zcela objektivní zhodnocení v době vydání a krátce po něm nebylo ze známých příčin prostě možné. Pokusme se tedy dokumentovat alespoň pohyb na žebříčcích.

Jako první vyšel 24. října singl (Just Like) Starting Over a usadil se na 6. místě v USA, v Británii si vedl podstatně hůře: v prvním týdnu po vydání byl sice na 8. místě, ale pak spadl na 21. příčku. Po 8. prosinci okamžitě v USA vylétl na první místo, v Británii mu měsíc a půl patřilo místo druhé, až se nakonec i zde nakrátko usadil na vrcholu hitparády. Album Double Fantasy začalo v USA na solidním 11. místě, v Británii však jeho vydání vzbudilo ohlas spíše průměrný. Po týdnu na 14. místě se propadlo až na 46. pozici. Po 8. prosinci se album během týdne dostalo v Americe i v Británii na první místa. Ač bylo vydáno až 17. listopadu, v celoročním žebříčku obsadilo v Británii 12. místo.

Během doby, která uplynula mezi dokončením alba Double Fantasy a jeho uvedením na trh, poskytl John řadu rozhovorů. V jednom z nich dostal otázku, jestli po vydání alba plánuje turné. "Asi jo," odpověděl. "Ještě před měsícem bych tomu nevěřil. Pak jsem o tom popřemýšlel a řekl jsem si: sakra, proč ne?" K možnému znovuspojení Beatles se však stavěl velmi rezervovaně: "To je bláznovství, dávat dohromady Beatles. Už je to přece deset let. Beatles existují jen ve filmu, v nahrávkách a v myslích lidí. Nemůžete opět spojit něco, co už neexistuje. My už nejsme ta slavná čtyřka. Proč bych měl pro někoho vytvářet iluzi, o které vím, že neexistuje?"

V jiném rozhovoru pak povídá: "Bude mi čtyřicet, Seanovi bude pět. Není to skvělé? Přežili jsme. Bude mi čtyřicet a život začíná ve čtyřiceti, jak mi to slíbili. Těším se, co asi bude dál." A přesně takový název - Life Begins At 40 - má píseň ve stylu country, kterou Lennon záhy složil. Její demo nahrál počátkem listopadu doma v Dakotě, a nejspíš ji zamýšlel věnovat Ringovi (toho roku oslavili 40. narozeniny oba). V listopadu měl John také v úmyslu vrátit se do studia - říkala si o to především spousta nedodělané práce, která zůstala po zkompletování alba Double Fantasy. Ze svého období "muže v domácnosti" měl navíc v zásobě tolik písní, že by z nich sestavil alb hned několik. S Jackem Douglasem má John předběžně domluvené nahrávání v Hit Factory na druhou polovinu listopadu, čekají v podstatě jen na to, až Double Fantasy konečně přijde do prodeje. Nakonec však propagaci alba John věnoval více času, než původně očekával, a tak se jeho návrat do studia poněkud opozdil.

14. listopadu Lennon doma pořídil asi čtyřminutovou nahrávku. Obsahuje dvě verze písně You Saved My Soul (With Your True Love) a po několikasekundovém intermezzu v podobě opakovaného prozpěvování věty “pop is the name of the game“ přijde krátká ukázka z písně Serve Yourself (John ji složil už na Bermudách, ještě před nahráváním Double Fantasy pořídil její předlouhý demosnímek, čítající téměř osm a půl minuty). Byť se v případě You Saved My Soul (With Your True Love) nejspíš jedná o ještě ne zcela hotovou píseň a to ostatní jsou nejvíce ze všeho Johnovy vtípky, jde o záznam velmi cenný. Jsou to totiž poslední dema, která John Lennon ve svém životě nahrál.

Přesně o týden později se John nechává s Yoko fotografovat a natáčet při procházce v Central Parku. 26. listopadu se sem vrací opět. Původní záměr použít pořízené záběry do klipu k (Just Like) Starting Over naplněn nebyl, ale několik záběrů se objeví v klipu Woman, který bude sestříhán v roce 1981. Zmíním ještě jeden záběr, ve kterém se John zdraví s náhodným fanouškem, který je ze setkání s ním viditelně i slyšitelně šokován. Na otázku, kdy se zase spojí Beatles, John odpovídá: "Zítra, zítra!"

Od počátku prosince John a Yoko opět začali docházet do studia Hit Factory. V tyto dny se pracovalo výhradně na nahrávkách Yoko. 4. prosince 1980 nahrál John kytary a klávesy do písně Walking On Thin Ice, což je jeho poslední zaznamenaná studiová práce. Johna také zaměstnávalo plánování cesty domů do Anglie. Pravidelně si telefonoval s tetou Mimi, o svém záměru přijet jí řekl v rozhovoru 5. prosince ráno londýnského času. Mimi ihned začala chystat Johnovi pokoj, aby měl kde spát. Své úmysly John stihl Mimi potvrdit ještě v telefonátu 7. prosince.

Druhý den šel John po půl osmé ráno na snídani do newyorské kavárny La Fortuna. Cestou odtud se stavěl u holiče, do Dakoty se vrátil před desátou hodinou. Spolu s Yoko poskytli rozhovor reportérům rozhlasové stanice RKO. John nadšeně vyprávěl o tom, jak vznikl název Double Fantasy: "Vzal jsem Seana, chůvu a rodinu na Bermudách do botanické zahrady a na oběd do italské restaurace, abych si koupil nějaké espresso a Sean nějaké nezdravé jídlo. Jen tak jsem se procházel, mrknu dolů a vidím frézii s názvem “double fantasy“. A já si pomyslel, že to je skvělý titul. Protože to má tolik významů, že o nich nestihnete ani začít přemýšlet, znamená to vše, co si jen můžete myslet." Pak hovoří o sobě jako o hledači talentů: "Jsou jen dva umělci, se kterými jsem trvale spolupracoval: Paul McCartney a Yoko Ono. Myslím, že je to zatraceně dobrý výběr. S Paulem jsme se poprvé potkali, když jsem hrál na pódiu živě Be-Bop-A-Lula. Náš společný přítel ho přivedl podívat se na mou skupinu Quarrymen. Po vystoupení jsme se setkali, a viděl jsem, že má opravdu talent. V zákulisí hrál na kytaru Twenty-Flight Rock od Eddieho Cochrana. A já jsem se k němu otočil hned na tom prvním setkání a říkám: nechceš ke mně do kapely? Druhý den řekl ano. George přivedl Paul a Ringa přivedl George, ale jako partnera jsem si vybral Paula. A teď, o dvanáct nebo o kolik let později, jsem potkal Yoko a měl jsem stejný pocit." Závěrem říká: "Domnívám se, že moje práce nebude hotová, dokud nebudu mrtvý a pohřbený, a doufám, že to bude dlouhá, dlouhá doba."

Po skončení rozhovoru přišla do bytu Lennonových okolo 14. hodiny fotografka Annie Leibovitz. Kolem čtvrté hodiny odjeli John a Yoko do studia Hit Factory. Na odchodu byl John vyfocen Paulem Goreshem, jak se podepisuje Marku Chapmanovi na obal desky Double Fantasy. Student Paul Goresh, amatérský fotograf či přesněji amatérský paparazzi a především Lennonův fanoušek, který se před časem dokázal vetřít až do bytu Johna a Yoko (vydával se přitom za opraváře videa), v těch chvílích pořídil poslední fotky živého Johna.

V Hit Factory probíhaly práce na písni Walking On Thin Ice od Yoko. Večer byla nahrávka prakticky dokončena. V Hit Factory se také zastavil David Geffen, vydavatel alba Double Fantasy, a oznámil, že počet prodaných kusů alba překročil hranici pro udělení zlaté desky.

John a Yoko ze studia odjeli večer okolo půl jedenácté, deset minut před jedenáctou hodinou jejich taxík zastavil před vstupem do Dakoty. Navzdory všem zvyklostem tentokrát nezajel branou do dvora, ale zůstal stát venku na okraji ulice. John posbíral kazety s čerstvými nahrávkami z Hit Factory, spolu s Yoko vystoupili z auta a vykročili směrem k bráně Dakoty. O chvíli později se John stal terčem výstřelů, které na něj zezadu vypálil Mark David Chapman. První střelou Johna minul, další čtyři svůj cíl bohužel našly. Podle pozdějšího lékařského vyjádření každá z nich způsobila natolik závažné zranění, že by samo o sobě vedlo ke smrti během několika minut. John se stačil dopotácet do recepce Dakoty a vrátnému Hastingsovi říct "střelili mě, někdo na mě střílel". Hned poté se zhroutil na podlahu a okolo se rozletěly kazety, které si nesl ze studia. Hastings okamžitě spustil policejní alarm, pak přikryl Johna sakem své služební uniformy. Snažil se ho uklidnit: "Je to dobrý, Johne, budeš v pořádku."

Shodou okolností se malý kousek od Dakoty nacházel policejní vůz. Ve 22:52 reaguje jeho posádka na Hastingsův alarm a na místě je prakticky ihned. Zatýkání útočníka se neobejde bez zmatků, policisté jdou nejprve po Hastingsovi, který je celý od krve. Až na základě rychlého svědectví druhého vrátného zatknou skutečného pachatele Chapmana, ten neklade vůbec žádný odpor.

Mezitím na místo dorazil další policejní vůz. Dva příchozí policisté se rozhodují nečekat na záchranku, rychle naloží Johna do policejního auta a odvezou ho do Rooseveltovy nemocnice, vzdálené odtud necelý kilometr. Zatímco řidič policejního vozu James Moran se vysílačkou domlouvá s nemocnicí, aby bylo při jejich příjezdu vše připraveno, druhý policista Bill Gamble se na Johna snaží mluvit, aby jej udržel při vědomí. Jeho snaha je však marná. John ještě Gambleovi několikrát krátce odpoví, na otázku "jste opravdu John Lennon?" už je odpovědí jen nejasné zachrčení. Pravděpodobně v těchto chvílích John Lennon zemřel.

Když chvíli poté, minutu až dvě před 23. hodinou, dorazí policejní vůz do nemocnice, John již nereaguje na žádné podněty a je bez pulsu. Jsou učiněny veškeré možné pokusy o jeho oživení, bohužel všechny neúspěšné. Již ve 23:07 je prohlášen za mrtvého s tím, že mrtvý byl již při příjezdu (dead on arrival).

Jako první o Johnově smrti ještě před půlnocí informovala paradoxně sportovní televizní stanice WABC během pořadu Monday Night Football, krátce před koncem zápasu NFL mezi New England Patriots a Miami Dolphins. Do slov komentátora Franka Gifforda náhle vstoupí Howard Cosell. Gifford již ví, jakou zprávu chce Cosell sdělit, a tak k ní jeho komentář směřuje: "John Smith je na lajně, ale mně je teď jedno, co se děje na lajně... Howarde, musíš říct něco, co už oba víme." "Ano, musíme to říct," odpovídá Cosell. "Nezapomeňte, tohle je jen fotbalový zápas, je jedno, kdo vyhraje nebo prohraje. Nevýslovnou tragédii nám potvrdili ABC News v New York City: John Lennon před svým domem na West Side v New Yorku... nejslavnější možná ze všech Beatles, byl dvakrát střelen do zad. Byl převezen do Rooseveltovy nemocnice, zemřel při příjezdu... Je těžké se teď vrátit do hry, po takové zprávě."

Dvacet minut po půlnoci předstoupil přímo v Rooseveltově nemocnici před novináře Dr. Stephen Lynn, vedoucí lékař urgentního příjmu, který svou službu ukončil někdy po třičtvrtě na jedenáct, ale byl svými kolegy narychlo povolán zpět: "John Lennon byl přivezen na pohotovost Rooseveltovy nemocnice tento večer, krátce před jedenáctou hodinou. Byl mrtvý při příjezdu. Pokoušeli jsme se ho oživit veškerými dostupnými prostředky, ale nepodařilo se nám to ani transfúzí, ani jinými postupy." Na dotaz jednoho z přítomných novinářů odpovídá: "Byl zraněn mnohočetnými střelami na hrudníku, na levé paži a na zádech." Jako počet střel, které Johna zasáhly, uvádí číslo sedm. Ve skutečnosti se v tuto chvíli mýlil jak Dr. Lynn, tak předtím Howard Cosell. Chapman na Johna vystřelil pětkrát, z toho jednou minul, takže Johna zasáhly čtyři střely.

Ve 2 hodiny ráno proběhla další tisková konference, tentokrát na 20. okrsku NYPD. Vrchní inspektor James T. Sullivan stručně popsal zatím známé skutečnosti o okolnostech vraždy Johna Lennona. Následně ještě zodpověděl několik dotazů, tiskovka skončila krátce před půl třetí.

Tragická událost se během noci stala hlavním tématem prakticky všech rozhlasových a televizních zpravodajství. Mnozí pamětníci vzpomínají, že mnohé stanice zrušily svoje vysílací schémata a hrály výhradně hudbu Johna a Beatles, prokládanou občas nejnovějšími zprávami o okolnostech vraždy. Stejně jako si každý Američan pamatuje, co dělal v den vraždy prezidenta Kennedyho, pamatují si prý lidé i to, co dělali ve chvíli, kdy se dozvěděli o Johnově smrti.

Zbývá snad ještě pohovořit o osudu Johnových nahrávek, které se na desku Double Fantasy nevešly. Když bylo v roce 1982 vydáno LP The John Lennon Collection, byly zcela ignorovány, byť se na něj (až na jednu výjimku) dostaly všechny Johnovy věci z Double Fantasy. Ony zbylé nahrávky tedy vyšly až v lednu 1984 na albu nazvaném Milk And Honey, jehož druhou polovinu opět obstarala Yoko Ono, čímž chtěla navodit dojem pokračování Double Fantasy. Až tehdy byl pořízen jejich finální mix, už bez Douglasovy účasti. Celkově tyto Johnovy písně působí, jako by jim bylo věnováno o něco méně péče než těm vydaným již v roce 1980 na Double Fantasy. Dojem ještě umocňuje skutečnost, že v jejich konečné podobě byla ponechána nějaká ta studiová neukázněnost, jež nutně provází každé nahrávání, ale bývá zpravidla odstraňována. Sestava Johnových písniček byla doplněna demosnímkem Grow Old With Me. A také zde je možné hledat důvod, proč zbylí Beatles o nějakých 10 let později tuto píseň odmítli dokončit. Díky jejímu zařazení na album Milk And Honey se už totiž nejednalo o novou, předtím neznámou píseň.

Album Milk And Honey se v USA dostalo nejvýše na 11. příčku, v Británii dokonce až na třetí. Mohu-li závěrem přidat svoje soukromé a pro svět zcela nepodstatné hodnocení, považuji veškeré Johnovy písně z jeho posledního období přinejmenším za dobré. Nejvýše hodnotím (Just Like) Starting Over, Woman, Watching The Wheels, I’m Losing You nebo Nobody Told Me - to jsou opravdu velké songy, které snesou srovnání s jinými Lennonovými hity. Naproti tomu autorské a pěvecké příspěvky Yoko jsou důvodem, proč jsem si alba Double Fantasy a Milk And Honey nepořídil v jejich originální podobě. Zmíním pouze Walking On Thin Ice, kterou jsem ochoten akceptovat s dodatkem o výjimce, jež potvrzuje pravidlo. Jinak zastávám názor, že o její nahrávky by svět ani nezakopl, kdyby nebyla manželkou Johna Lennona a nedokázala se tak procpat na album s jeho jménem.

Autor: Jaroslav Babel | karma: 42.84 | přečteno: 1734 ×
Poslední články autora