Jaroslav Babel

Kanadská suverenita, ruská ostuda, úspěchy i zklamání. Takové bylo mistrovství světa v ledním hokeji.

18. 05. 2015 17:39:25
Takže jsme opět čtvrtí... Je to úspěch nebo neúspěch? Letošní hokejové mistrovství světa nabídlo spoustu zážitků, příjemných i těch opačných, a také pár otázek. Pojďme se za ním alespoň v krátkosti ohlédnout.

Velkým problémem je samotný systém mistrovství. Již jsem na něj žehral několikrát, ani letos nemohu jinak. Herní řád velmi nerovnoměrně rozděluje porci zápasů jednotlivých týmů. Divák se obtížně orientuje, pokud některý z účastníků třeba dva dny nehraje. Díky rozdělení účastníků do dvou osmičlenných skupin přibyly neatraktivní zápasy, které patří do skupiny o záchranu - a ta se bohužel už několik let nehraje. Týmy z horní poloviny pořadí mohou prokázat své kvality jinak než v současnosti, kdy jsou nuceny prokousávat se zápasy s týmy typu Slovinska, Rakouska či Francie, a to při vší úctě k těmto účastníkům. Pokud už vezmeme na milost počet šestnácti mužstev v elitní skupině mistrovství světa, měli by se odpovědní lidé rychle zamyslet nad tím, zda by nestálo za úvahu vrátit se k minulému modelu čtyř skupin, kde byla sportovní hodnota vyšší jednak díky menšímu počtu zápasů, jednak díky nutnosti vybojovat jeden dílčí postup. To byl prvek, který přinášel napětí uprostřed mistrovství, zatímco současné základní skupiny, každá z nich čítající 28 zápasů, jsou pochopitelně napínavé až v závěru. Kromě toho ale přinášejí úskalí větší pravděpodobnosti zápasů, ve kterých už o nic nejde (ČR-Švýcarsko), nebo které chtě nechtě vzbuzují předem jisté pochybnosti (Francie-Lotyšsko).

Suverénní Kanada, ostudné Rusko

Pojďme konečně k výsledkům. Kanada předvedla super jízdu, titul má zaslouženě. Své soupeře většinou smetla, během celého mistrovství si dovolila jen jedno drobné zaváhání, totiž první třetinu zápasu se Švédskem. I tuto ztrátu nakonec dokázala dohnat. Opět jsme zažili dnes už ne moc obvyklé dvouciferné výsledky, přičemž k dalšímu nebylo moc daleko.

Kanada neměla daleko k unikátnímu výkonu, který by spočíval v neinkasovaném gólu během play-off. I ten jediný, který obdržela od Rusů za rozhodnutého stavu, je však rekordním výkonem, který se bude jen těžko překonávat. K překonání byl rekordní rozdíl ve skóre finálového zápasu, za stavu 6:0 byl dokonce na světě, nakonec došlo jen k vyrovnání rekordu dosavadního (MS 2011, Švédsko-Finsko 1:6).

Kanada své soupeře smetla způsobem, který přípomínal její kralování v dřevních dobách ledního hokeje. U vědomí této převahy se jeví naše semifinálová prohra 0:2 ve velice dobrém světle. Spolu se Švédy jsme možná byli jedinými soupeři, kteří přinutili Kanadu aspoň v určité fázi zapnout naplno. Takovým soupeřem rozhodně nebyli Rusové, Kanada ve finále provedla doslova jejich rozbórku. To však není to ostudné, co Rusko předvedlo, ostatně ostudou není být na hlavu poražen o třídu lepším soupeřem. Jestliže však byla sborná jasně převálcována, měla to sportovně uznat. Jak nemusím Ovečkina, pokud byl tím, kdo nabádal spoluhráče k účasti na závěrečném ceremoniálu (a jedním z těch, kdo nesundali stříbrnou medaili po finále 2010), zaslouží si za takový přístup uznání.

Rusové však celkově v plné nahotě předvedli svou nadutost, ke které patří neumění prohrávat. K těm dílčím záležitostem patří stěžování si například na nutnost zastavit autobus na železničním přejezdu. Trocha škodolibosti a černého humoru praví "tak tedy klidně jeďte, nikdo vám nebrání..." Druhou škodolibost jsem projevil ve chvíli, kdy mě napadlo, že Putin na finále přece jen přijet měl. Když už ne jako divák, pak jako posila do útoku. Svými ojedinělými sportovními výkony je ruský prezident známý, a jeho osm gólů v zápase, který sehrál v Rusku krátce před finále MS, by nemělo upadnout do zapomnění.

Marný boj o bronz

Pojďme na chvíli k nám. Stejně jako loni jsme se dostali přes čtvrtfinále, letos navíc po nádherném zápase. Před různé škarohlídské předpovědi se klíčovou postavou českého mužstva stal Jaromír Jágr, který byl navíc vybrán do nejlepší šestky mistrovství i zvolen jeho nejužitečnějším hráčem. Tady mohlo sehrát roli hlasování českých novinářů - zatímco zahraniční své hlasy rozprostřeli na různé hráče, neboť z letošního turnaje opravdu nikdo nijak výrazně nevyčníval, české hlasy mohly Jágrovi stačit. Ale to na jeho roli nic nemění. Pro české mužstvo byl totiž nepostradatelný. Plně se to projevilo v zápase se Švýcarskem - poté, co Jágr po dvou střídáních vypadl z naší sestavy, tým marně hledal nejen vůdce, ale i tvář. Padla i slova o tom, že hráči po sobě koukali, kdo že vlastně tu přesilovku povede. Pro Jágra obrovské vyznamenání, pro zbytek mužstva potíž. Jestliže naše hra opravdu stojí na třiačtyřicetiletém hráči, je to obrovský problém a průšvih (výstižnější slovo před 22. hodinou nepoužiji). Podobný jev je známý i z naší ligy - mužstva táhnou čtyřicátníci. Ne však proto, že jsou tak výjimeční - důvod je ten, že mladí jim buď nestačí, nebo oni těm mladým stačí v pohodě. Obojí je jen jinými slovy totéž, je to ovšem neklamný důkaz klesající úrovně našeho hokeje.

Jsme tedy opět na čtvrtém místě, a nějaký čas se bude řešit otázka, zda jde o úspěch či neúspěch. Jistě, tým měl ambice vyšší, což je sympatické, ale stejně jako loni si musím klást otázku, zda byly tyto ambice reálné. Již podruhé za sebou jsme nedali v zápasech nejlepší čtyřky gól, a to už by mělo o něčem svědčit. Mohli jsme stokrát poukazovat na chyby v obraně při zápasech základní skupiny, když nám v posledních zápasech již druhý rok po sobě fatálně selhal útok. Dokud tuto neblahou sérii neprolomíme, je zbytečné se bavit o tom že by si mužstvo medaili zasloužilo nebo že jsme byli herně lepší.

Ano, byli, USA jsme přestříleli, ale v nejnevhodnější chvíli se projevila dávná nemoc českého hokeje, tedy chabá střelecká produktivita. Spojené státy sehrály podobný zápas v semifinále s Ruskem, také jej "opticky" měly vyhrát, ale nedokázaly dát gól. Podobný zápas pak prožili Američané v boji o 3. místo, ale tentokrát - k naší smůle - v opačné roli. Tím, kdo se nemohl trefit, byli Češi. Za stavu 0:2 jsem dokonce pomyslel na utkání s USA ve čtvrtfinále MS 2004 a říkal jsem si, že historie by si s námi mohla pohrát a Američanům to ještě jednou oplatit (ač byl dluh již splacen na MS 2005), ale nestalo se tak.

Ozývají se i hlasy žádající rezignaci trenéra Růžičky. Otázkou zůstává, zda má ještě Růžička týmu co přinést, zvlášť některé jeho postupy s neustálým mícháním sestavy by stály za hlubší rozbor. Několik trenérských tahů Růžičkovi vysloveně nevyšlo - Plekanec sice nic nezkazil, ale také nepřinesl (alespoň nějaký kanadský bod bylo to, nač trenér patrně čekal), a třeba nominace takového Smoleňáka byla vysloveným omylem. Na druhé straně je dlouhá léta předesíláno, že hranicí úspěchu a neúspěchu je pro nás čtvrtfinálový zápas. Považujme tedy solidní 4. místo za úspěch. Navíc v době, kdy náš hokej prožívá nelehké období a čekají nás možná roky spíše hubenější, by bylo celkem nelogické posouvat současné hranice úspěchu někam výše.

Vzlety a pády

Pravdu měl Michal Dusík, když hovořil o rozevření nůžek mezi silnými a slabými týmy. Žádné velké překvapení v podobě nečekaného vítězství outsidera se letos nekonalo. Inu, i takové roky jsou, z toho není třeba dělat vědu. Ze sestavy silné osmičky pomalu, ale jistě odpadává Slovensko, jemuž poslední roky ujíždí vlak. Pravda, se špičkovými týmy sehrálo vyrovnané a důstojné partie, problém je v tom, že je hrálo i se soupeři z nižších pater světového pořadí. Tento problém občas potkává i nás, narozdíl od Slováků tyto duely (drtivou většinou zatím) vyhráváme.

O čtvrtfinále si může nechat zdát i Lotyšsko, ještě docela nedávno se též rádo hlásící ke světové špičce. Ústup z bývalých pozic zaznamenali i Dánové a Francouzi, obě mužstva nakonec hájila holý život. Německo se už nějaký rok motá jednou nahoru a jednou dolů, letos to tedy bylo spíše dolů, byť jeho čtvrtfinálové naděje žily poměrně dlouho a zhasly až v duelu s naší reprezentací.

Mezi čtvrtfinálovou osmičku se naopak podruhé za sebou dostalo Bělorusko, jeho role v této pozici však byla sotva důstojná. Nic na tom nemění fakt, že narazilo na příští mistry světa z Kanady. Návrat mezi elitu se povedl Švýcarsku, které se po předloňské stříbrné senzaci loni mezi nejlepších osm neprobojovalo. Byť letos nijak zářně nezačalo, jeho výkony měly jakžtakž stoupající tendenci. Ve čtvrtfinále pak Švýcaři nemálo potrápili později bronzové Američany. Ti nakonec zápas zvládli, ale duel mohl klidně dopadnout i obráceně.

Mezi letošní zklamání patří Švédsko. Tým proslulý pevnou obranou letos ztrácel kontrolu nad víceméně vyhranými zápasy. S Německem to ještě nějak dopadlo, s ČR to stálo bod a na Kanadu už to nestačilo vůbec. Ve čtvrtfinále dokázali Švédové dotáhnout z 0:3 na 3:3, leč z tohoto vyrovnání se radovali jen malou chvíli, přesněji 26 sekund. Čtvrtý gól dostali v okamžiku, kdy celkově slabě hrající Rusy měli mít na lopatě.

Také Finsko jistě čekalo více než čtvrtfinále a hezký rekord v neprůstřelnosti, ale objektivně vzato, s námi hráli skvělý zápas, jehož jakýkoliv výsledek nebylo možno považovat za překvapení. Nebýt úžasného Jágrova výkonu, jemuž úspěšně sekundoval Jan Kovář, mohlo vše dopadnout naopak. A aby byla severská sestava úplná, nelze nevzpomenout na Norsko, které též zůstalo za očekáváním, a po předchozí výhře nad Slovenskem svým ostudným výkonem v zápase s Dánskem pomohlo posledně jmenovanému soupeři k záchraně.

Má cenu bojovat o záchranu?

A to už se dostávám k další kapitole. Týmy Slovinska a Rakouska se po nakouknutí mezi elitu okamžitě vrací tam, odkud přišly. Je to už pomalu zavedený pořádek - nahoru jdou Slovinsko a Rakousko, dolů Kazachstán a Itálie, příští rok je tomu obráceně. Až letos se podařilo hegemonii těchto čtyř věčně sestupujících a postupujících týmů narušit Maďarsku, které za sebou nechalo Itálii a mezi elitu se vrací poprvé od roku 2009.

Slovinci i Rakušané podali mnohdy snaživé a jindy sympatické výkony, jejich osudy však měli díky vývoji skupin nakonec v rukou jiní: Slovinsko svůj plánovaný souboj s Dány svedlo v podstatě už mimo soutěž, Rakousko čekalo na výsledek zápasu Francie s Lotyšskem, kteréžto reprezentace si své body rozdělily právě tak, jak obě potřebovaly. Jestli náhodou, nechť soudí hokejoví bohové, podezření byla pochopitelně vyslovena i nahlas (sympatické je, že nikoliv z úst rakouského trenéra), zápas vypadal povětšinou tak, že jej hrají oba soupeři naplno a nedohodnutě. Neproměněné sólo Desrosierse pár sekund před koncem 3. třetiny, které by v případě úspěchu francouzského útočníka poslalo dolů Lotyše, nechť je toho důkazem.

I kdyby však sestup potkal Francii, příští rok by se mezi elitu vrátila v každém případě, ať už by její výsledek byl jakýkoliv. Po příštím setkání elity v Moskvě totiž v roce 2017 budou hostit mistrovství světa společně Francie a Německo. Tím mají zaručeno, že na domácím mistrovství budou hrát mezi elitou, ať se výsledkově stane cokoliv. Jinými slovy to znamená, že v roce 2016 nemůže ani jeden z nich sestoupit. Předpokládejme, že Francie i Německo budou hrát příští rok každý v jedné skupině, a ať už budou Kazachstán i Maďarsko zařazeny do kterékoliv z nich, jejich situace, co se záchrany týká, bude pravděpodobně neřešitelná. Aby toho nebylo málo, další mistrovství v roce 2018 se odehraje v Dánsku. Tedy opět v zemi, jejíž reprezentace byla letos namočena v sestupových vodách. Boj o záchranu tedy může provázet několik příštích let marnost a pachuť z úředního rozhodnutí, které sportovní boj degraduje na nedůstojnou kulisu, nutnou jen do té míry, aby bylo rozpisu zápasů učiněno zadost.

Rozhodčí

Zcela zvlášť jsem si nechal rozhodčí, neboť jejich výkony si zaslouží samostatný komentář. Díky němu se mohu vrátit k některým momentům šampionátu, které jsem dosud přešel bez povšimnutí.

Kromě solidních výkonů byla často k vidění rozhodnutí chybná, a to až do té míry, že ovlivnila konečný výsledek zápasu. Nepískalo se rovně na obě strany, stalo se nejednou, že na jedné straně prošel zjevný přestupek proti pravidlům, aby rozhodčí vzápětí pískl při stejně závažném nebo menším prohřešku soupeře. Stěžovat by si mohli Slovinci, kteří mohli dohrát pár zápasů s pocitem, že jim sudí příliš nepřáli. Nejvýraznější bylo v tomto směru asi jejich utkání se Slovenskem, které se zlomilo po sérií tuším tří slovinských vyloučení po naprostých banalitách. Zářez zažili i Švýcaři v prodloužení zápasu se Švédskem, kdy po neodpískaném a s brutalitou hraničícím švédském faulu šel ven Švýcar za posunutí ležící hokejky spoluhráče. Ano, za to se podle pravidel vylučuje, ale srovnání s krosčekem Švéda, od kterého uplynulo jen několik sekund, bilo do očí. Když si vzpomenu, co Rusové dělali se zlomenou hokejkou během oslabení ve vlastním obraném pásmu během finále v roce 2010, aniž by rozhodčí tehdy hnuli brvou, je to srovnání přinejmenším zajímavé.

S povděkem lze naopak vítat vyšší počet penalt, nebo chcete-li českou terminologií trestných střílení, nařízených "ze hry". Rozhodčí si konečně uvědomili fakt, že tento herní prvek slouží i k něčemu jinému než pouze k rozhodování nerozhodných zápasů, a tak je nařizují - a nutno podotknout, že zcela v souladu s pravidly - i tam, kde by jindy situaci řešili dvouminutovým trestem. Je to správný trend, který navíc přináší do zápasů další atraktivní prvek.

Velmi úzkostlivě bylo naopak posuzováno "hraní v šesti", tolik odpískaných provinění tohoto druhu jiný šampionát pravděpodobně neviděl. Další úzkoprsost rozhodčí projevili v situacích, kdy se dráha útočícího hráče setkala s brankovištěm soupeře. Flagrantním příkladem byl pochopitelně náš neuznaný gól na konci 2. třetiny zápasu s Kanadou. Rozhodčí skutečně byli doslova úzkoprsí, náš hráč kanadskému brankáři nijak nepřekážel, což je pro posouzení postavení hráče v brankovišti rozhodující. Absolutní zákaz vstupu do soupeřova brankoviště nikdy neplatil, navíc při protnutí oblouku brankářova území šlo v tomto případě o centimetry. Že tento verdikt české mužstvo poškodil a pomohl k vítězství Kanadě, to je nesporné. Za stavu 1:2 se naši mohli pokusit o zázrak, přece jen stačil jeden třeba hodně ušmudlaný gól, přežít 10 minut prodloužení, což není zase tak nemožné, a v penaltovém rozstřelu se mohlo stát cokoliv. Samozřejmě také nemuselo, ale to už se nikdy nedozvíme. Dvougólová ztráta na Kanadu byla na našich hráčích vidět od samotného zahájení třetího dějství, snahu sice nešlo upřít, ale více to byla křeč spojená s vědomím, že tuto ztrátu už nedoženeme. Tím nijak nesnižuji výkon Kanady, která zápas vyhrála zaslouženě, ale vždy existuje právo nefavorita zápas zkusit nějak urvat. Neuznaný Jordánův gól nám tuto možnost do značné míry vzal.

Vítězství na poli diváckém

Pražské a ostravské mistrovství světa dosáhlo na primát, pokud jde o počet diváků. Objektivnější je v tomto ohledu průměrný počet diváků na zápas (neboť při narůstajícím počtu zápasů se dá očekávat i rozstoucí počet diváků), ale jednak nyní vedeme i v tomto ukazateli, a jednak je představa, že zápasy vidělo bezmála tři čtvrtě miliónu diváků, fascinující v každém ohledu. Šťastnou volbou byl výběr maskotů - Bob a Bobek byli českým divákům samozřejmě známí, ale zjevně si získali i srdce zahraničních návštěvníků. Tedy až na onu divačku už nevím kterého týmu, která poté, co její mužstvo obdrželo gól, spáchala na jednom z dvojice fyzické násilí, přenášené přímým přenosem do podstatné části světa. Způsob, jakým byly ztvárněny všechny myslitelné dvouminutové přestupky, byl prostě roztomilý, a diváci v hale byli o jeden drobný zážitek bohatší. V tu chvíli jste Bobovi zkrátka museli odpustit, že menšího Bobka mlátí hokejkou nebo mu jinak ubližuje, neboť scénář mu to předepisoval. U mě vyhrál šot, který jsem si soukromě překřtil na "příliš mnoho králíků na ledě". A oceňuji též fakt, že Česká televize nakonec našla způsob, jak takto ztvárněné fauly a přestupky přinést i k divákům televizním, bohužel už bez té dohry, kdy zjevně nešťastný králík cestou na trestnou lavici za sebou táhne hokejku, po usednutí schlípne provinile uši a polije se vodou.

Králíci měli smysl pro detail - nápis "BOBKOMP" na notebooku měl vtip a neměl chybu... Skoro bych se přimlouval za to, aby i příští pražské mistrovství provázeli stejní maskoti. Mohla by se z toho stát i hezká tradice, kdy by hráči i diváci už předem tušili, která zvířátka je v té které zemi přivítají.

Sluší se říci závěrečné slovo. Takže: za rok u toho všeho na shledanou.

Autor: Jaroslav Babel | karma: 33.04 | přečteno: 1313 ×
Poslední články autora