Šestnáctiletý kluk byl ve špatnou chvíli na špatném místě - postavil se schizofrenní útočnici, jež ohrožovala jeho spolužačku, a zaplatil za to životem. Na tom už bohužel nic nezměníme, jde však o to, jak se k jeho v pravém smyslu toho slova hrdinskému činu postaví stát.
Na první pohled se jeví záměr prezidenta republiky udělit studentovi ze Žďáru nad Sázavou státní vyznamenání sympaticky. Ve vzorku národa, se kterým mám možnost komunikovat, s vyznamenáním panuje obecná shoda. Jedna věc mě na tom ale překvapila, a musím dodat jedním dechem, že dost nepříjemně. Volně interpretovaná slova Miloše Zemana říkají asi tolik: seznam vyznamenaných je pro letošek již uzavřen, uvažuji o vyznamenání příští rok.
Za prvé: prezident republiky by podle mého názoru neměl zveřejňovat, o kom uvažuje na státní vyznamenání, a v podobně citlivém případě obzvláště ne. Svůj záměr by měl sdělit až ve chvíli, kdy je o vyznamenání definitivně rozhodnut. Předejde tak u veřejnosti, která by s vyznamenáním v drtivé většině souhlasila, zklamání v případě, že z jakýchkoliv důvodů od tohoto kroku upustí.
Za druhé (a v tomto případě i „za hlavní“): dost dobře nechápu, proč nemůže být vyznamenání uděleno v nejbližší řádový den, tedy 28. října 2014. Chápu, že prezident měl jistý záměr, který seznamem vyznamenaných již naplnil, a chápu též i to, že takový postup je obvyklý. Nynější situace však zcela obvyklá není, a tak by si zasloužila i nestandardní postup.
Na počet státních vyznamenání není žádná norma, žádný předem určený počet, který nelze překročit. Proto nechápu, proč má být tento krok odložen na dobu, kdy se projeví obecná lidská vlastnost, která se nazývá zapomínání. Teď je událost i čin v čerstvé paměti, teď by měl být i patřičně ohodnocen. Má-li prezident Zeman skutečně tento nesporně bohulibý záměr, měl by jej realizovat bez průtahů, které si dovoluji označit slovem zbytečné. Právo dané ústavou na to má.
Osud tomu chtěl, že k tragédii došlo krátce před výročím republiky. Jak již jsem napsal, nic na tom nezměníme, ale stalo-li se již tak, měl by prezident republiky jako představitel státu učinit krok, se kterým národ zřejmě v drtivé většině souhlasí a který, jak ostatně deklaroval, učinit hodlá. V čem je problém? Protestů veřejnosti se v tomto případě pravděpodobně obávat nemusí. Nevím, jak dlouho trvá vyrobit jeden kus státního vyznamenání, dejme tomu, že za 13 dnů (prezident svůj záměr zveřejnil včera, tj. 15. října - pozn. aut.) to stihnout lze. Nevím, jsou-li, a případně v jakém počtu, přechovávána předem vyrobená státní vyznamenání v nějakém trezoru, kde čekají na předání. Pokud snad ano, tento problém zcela odpadá.
Jsem ochoten připustit i situaci, že se zhotovení vyznamenání stihnout nedá. Přesto si myslím, že by i v takovém případě uděleno být mělo. Nežijeme v době zkostnatělého Rakouska-Uherska, kdy na jednoho ostrostřelce nezbyla medaile, na jejíž udělení byl navržen dodatečně. Žijeme v době moderní republiky, tak nechť je dokázáno, že skutečně moderně dokážeme uvažovat. Vyznamenání, se kterým by navíc panoval všeobecný souhlas, by prezident republiky mohl udělit třeba i symbolicky, a vzhledem i k mimořádnosti celé situace třeba i s mimořádným komentářem. S tím, že ve fyzické podobě by bylo předáno dodatečně. Vyznamenání je totiž především obrazem jakéhosi názoru, je vyjádřením určitého stavu společenství, kterému říkáme stát. To je víc než jakýkoliv metál v krabičce.
