20x Rafael Kubelík

V neděli 29. června tomu bude 100 let, co se narodil český dirigent Rafael Kubelík. Považuji samozřejmě za dobré toto výročí připomenout. 

Jak ale přistoupit k významné osobnosti, jíž jsem životopisný článek před nějakým časem již věnoval? Opakovat se nechci, zvolil jsem tedy zcela jiný přístup: vybral jsem dvacet Kubelíkových nahrávek, které považuji z různých důvodů za důležité. Najdete mezi nimi nejen snímky běžně komerčně dostupné. Dostane se i na takové, které se k posluchačům běžně nedostanou. Protože nechci tvořit žádný žebříček Kubelíkových nahrávek, jsou vybrané záznamy seřazené chronologicky. Závěrečné slovo tentokrát nečekejte, proto se omluvím na samém počátku: jestli jde opravdu o Kubelíkovu nejlepší dvacítku, to nechť posoudí laskavý čtenář sám. Podobný výběr s sebou vždy přináší riziko opomenutí něčeho důležitého nebo naopak zařazení méně významné položky. Je téměř jisté, že kdokoliv znalý by jej sestavil jinak. Pro opravdové znalce Kubelíkova odkazu je vlastně zbytečný, jiné však může postrčit k poslechu alespoň některých nahrávek z vybrané dvacítky. A jestli tu někdo z vás třeba svou oblíbenou nahrávku nenašel, prosím tedy tímto předem za prominutí.

Bedřich Smetana: Richard III., op. 11, Hakon Jarl, op. 16, Valdštýnův tábor, op. 14. Česká filharmonie, 10.-15. prosince 1943

Tyto tři symfonické básně jsou obvykle nazývány přívlastkem "švédské", netvoří však žádný cyklus. Přesto jsou uváděny většinou pohromadě. Je škoda, že patří k méně známým položkám Smetanova díla, protože i tyto v rámci žánru rané práce dokazují, že Smetana měl formát symfonické básně zvládnutý dobře. Navzdory zavedenému označení nevychází překvapivě Hakon Jarl z námětu švédského, ale norského - jeho ústřední postavou je středověký despota. Stavba skladby je podobná Richardovi III.: v obou se shodně objevuje téma vládce a motiv porobeného lidu.

Je zřejmé, že námět právě těchto symfonických básní byl v době okupace velmi aktuální. Na nahrávce je to ostatně slyšet. Kubelík obětoval rychlá tempa (tyto snímky jsou snad nejpomalejší verze, jaké kdy byly nahrané) a přidal na dramatičnosti. To vše se spojí spolu s tehdy stále trvající Talichovou školou. Někteří recenzenti označují tyto snímky na nejzajímavější nahrávky Smetanových švédských symfonických básní. Zub času se na nich pochopitelně podepsal, ale u starých nahrávek jsme na trochu šumu zvyklí.

Wolfgang Amadeus Mozart: Divertimento No.15 B-dur "Zweite Lodronische Nachtmusik", K 287. Česká filharmonie, 30. listopadu 1944

Poprvé zmiňuji nahrávku, kterou na žádném legálně vydaném nosiči nekoupíte. Ve svém archivu ji přechovává Český rozhlas, jak mi však bylo sděleno, k nahrávce vlastní pouze vysílací práva, která neumožňují její individuální poskytnutí na CD. O běžném komerčním vydání neuvažuje. Nezbývá tedy než shánět mezi kubelíkovskými nadšenci.

Předchůdce Českého rozhlasu, stejnojmenná protektorátní instituce, zaznamenal část jednoho z koncertů České filharmonie ve Smetanově síni Obecního domu. V našich podmínkách se jedná o počin celkem ojedinělý, rozhodně u nás nepanovaly poměry známé třeba z BBC, kde se pravidelně a ve velkém nahrávaly celé koncerty. Záznamový materiál byl totiž tehdy pro rozhlas malé okupované země až příliš drahý. Otázku, proč tedy padla volba právě na tento drobný kus, už dnes asi nikdo nezodpoví. Pokud však patříte též mezi Kubelíkovy příznivce, podobné otázky neřešte a buďte tomu stejně jako já rádi. Nahrávka je docela kvalitní, samozřejmě bráno optikou doby jejího vzniku.

Antonín Dvořák: Symfonie č. 8 G-dur, op. 88. Philharmonia Orchestra, 5.-9. října 1948

Rafael Kubelík se prakticky ihned po své emigraci v červenci 1948 vrhl do nahrávání. S londýnským Philharmonia Orchestra pořídil na podzim téhož roku řadu nahrávek českých i jiných autorů. Vydala je tehdy firma His Master's Voice, zprvu na šelakových deskách, později tyto nahrávky spatřily světlo světa i na mikrodrážce.

Jak zhodnotit tyto snímky? Další historie ukázala, že Kubelíkovo umění zrálo jak víno, a tak se svět časem dočkal nahrávek vybroušenějších, s tempy začasté svižnějšími. Rychlý rozvoj nahrávací techniky pak logicky přinesl větší věrnost a čistotu záznamu. Nicméně snímky této doby jsou plné Kubelíkova stále ještě mladistvého entuziasmu (bylo mu tehdy 34 let) a mají prostě atmosféru doby. Pro Kubelíka samotného pak měly jistě i ekonomický efekt, v jeho londýnských začátcích nepochybně nutný.

Rafael Kubelík svůj cit pro zvuk orchestru prokázal mimo jiné právě v této nahrávce. Právě první věta Dvořákovy Symfonie č. 8 obsahuje totiž jedno umělecky kritické místo. Hlasy se tu divoce proplétají, dosáhnout průzračnosti tu není snadné, a krom Kubelíkova umění to dokazuje i vysokou technickou úroveň tehdejšího studia na Abbey Road.

Mám rád tuhle nahrávku Dvořákovy Osmé symfonie. Přes všechnu zmíněnou vyzrálost příštích verzí je to upřímné, nadšené, čisté . . . a skvělé. 

Max Bruch: Koncert pro housle č. 1 g-moll, op. 26. Ida Haendel - housle, Philharmonia Orchestra, 4.- 12. října 1948

Houslový koncert dnes už trochu zapomenutého skladatele Maxe Brucha spadá rovněž do raného Kubelíkova poemigračního období. Kubelík jej nahrál  s tehdy i dnes slavnou houslistkou polského původu Idou Haendel (a uprostřed práce, v době nepřítomnosti sólistky, nahrál výše uvedenou Dvořákovu Osmou symfonii). Max Bruch, ač zemřel v roce 1920, je představitelem tradičních hudebních forem německého romantismu. Není se ostatně čemu divit, dožil se totiž požehnaných dvaaosmdesáti let, a lze ho tedy považovat za současníka Smetany, Dvořáka, Brahmse a dalších velikánů. Z jeho díla dodnes přežil víceméně pouze tento koncert, uváděný však poměrně často jako líbivé a populární dílo houslového repertoáru. Snad i proto byl vybrán do první série Kubelíkových nahrávek. Jako všechny nahrávky té doby je třeba její kvalitu posuzovat s ohledem na dobu vzniku. Úvodní tympány se dnes už lehce ztratily v šumu, který nahrávku poznamenal. Nová vydání také musí trochu ošidit ucho v přechodu mezi I. a II. větou, které na sebe mají přímo navazovat, nicméně byly (celkem očekávaně) oddělené nutností vyměnit desku.

Mám rád jedinečnosti, a tato nahrávka takovým kouskem je: Rafael Kubelík nikdy žádnou jinou nahrávku jakéhokoliv díla Maxe Brucha nepořídil.

Ernest Bloch: Concerto grosso č. 1 pro smyčcový orchestr s obligátním klavírem. George Schick - klavír, Chicago Symphony Orchestra, 23.-24. dubna 1951

Nahrávka Blochova Concerta grossa je jednou z prvních, které Rafael Kubelík vytvořil po svém příchodu do USA, kde byl počátkem 50. let šéfdirigentem Chicago Symphony Orchestra. Stejně jako v předchozím případě je to také Kubelíkova jediná nahrávka jakéhokoliv díla tohoto skladatele. O pianistovi, který obstaral klavírní part, toho kupodivu moc zjistit nelze. Na internetu jsem o něm našel pouze jediný článek z New York Times (nepočítám-li jeho citace), který hovoří o tom, že George Schick v březnu 1985 zemřel ve věku 76 let. Z téhož zdroje lze vyčíst, že se jednalo o pražského rodáka, který mezi roky 1927-1938 pracoval jako druhý dirigent u pražské opery (není nijak specifikována) a těsně před válkou, v roce 1939, nastoupil v Covent Garden. Po jejím vypuknutí emigroval do Spojených států, a dokonce krátce sloužil u U.S. Navy. Během války a po ní dirigoval různé americké a kanadské orchestry. V letech 1950-1956 pracoval jako druhý dirigent u Chicago Symphony Orchestra, část této doby tedy i pod Rafaelem Kubelíkem. V těch časech také vznikla tato nahrávka. Poté pracoval u Metropolitní opery v New Yorku jako dirigent a hudební konzultant. Zde se s Rafaelem Kubelíkem minul - odešel odtud v roce 1969, kdy se stal prezidentem Manhattan School of Music. Kubelík do Metropolitní opery přišel v roce 1970.

Snad ještě pár slov k osobě autora. Ernest Bloch byl švýcarsko-americký skladatel židovského původu, narozený roku 1880 v Ženevě, od roku 1924 americký občan. Jeho raná díla jsou ovlivněna pozdním romantismem, postupně se snažil přiklonit k moderně. Jeho styl však byl velmi osobitý. Byť se snažil do svých děl zakomponovat prvky impresionistické i atonální, nikdy zcela neopustil vlivy staré hudby. Jeho skladby tak bývají někdy přístupnější než jiná modernistická díla, je z nich slyšet Bach i Mozart. Concerto grosso č. 1 složil v roce 1925 během svého působení na Cleveland Institute of Music a snažil se v něm svým studentům dokázat, že ani modernistická klasická hudba nemusí trpět nedostatkem tonality. Přehledné a čisté Kubelíkovo provedení dělá z Concerta grossa velmi působivou záležitost.

Bedřich Smetana: Prodaná nevěsta (Předehra, Polka, Furiant, Skočná). Philharmonia Orchestra, 4. září 1951

Kromě několika pololegálně vydaných rozhlasových záznamů Dalibora a Její pastorkyni neexistuje žádný záznam kompletní české opery, který by Rafael Kubelík zamýšlel vydat na deskách. Byť v cizích jazycích české opery uváděl, odmítal je v takové podobě nahrát: „Já jsem je hrál, ale nikdy jsem je nevydal. To bych si připadal jako zrádce,“ řekl o tom jen pár let před svou smrtí pro cyklus GEN. Z toho důvodu se tedy musíme v Kubelíkově podání spokojit jen s jednotlivými orchestrálními čísly z českých oper. Zmiňovaná nahrávka orchestrálních čísel z Prodané nevěsty vyšla na desce spolu s předehrou k Mendelssohnově Snu noci svatojánské, která však byla nahrána zhruba o rok později.

Jak už jsem naznačil výše, Philharmonia Orchestra byl prvním tělesem, se kterým Kubelík po své emigraci pracoval. Tyto fragmenty z Prodané nevěsty již samozřejmě nelze do tohoto prvního období řadit, ale tím snad lépe. Předchozí spolupráce je totiž na nahrávkách znát, Kubelík byl s orchestrem stále ještě sžitý. Budete-li ty čtyři kousky poslouchat naslepo, patrně nepoznáte, že nejde o český orchestr.

Antonín Dvořák: Symfonie č. 9 e-moll "Z Nového světa", op. 95. Chicago Symphony Orchestra, listopad 1951

Dvořákova Devátá symfonie se dá označit za dílo, které mělo pro Rafaela Kubelíka - snad vedle Smetanovy Mé vlasti - zásadní význam. V jeho diskografii se dá najít celkem 10 různých nahrávek, studiových i živých, kromě toho existuje i několik dalších neoficiálních nahrávek koncertních.

Proč tomu tak bylo, na to mám dvě teorie, které si vzájemně neodporují. Novosvětská symfonie je pochopitelně jedním z celosvětově nejznámějších symfonických děl vůbec, a jako taková nutně musí pozornost přitahovat. Kubelíka mohlo však lákat i téma Larga, ve kterém Dvořák vyjádřil svůj stesk po domově.

Toto je mezi všemi snímky ten úplně nejstarší, tedy první. Vznikl v době Kubelíkova amerického pobytu (jak symbolické) a patří dnes mezi velmi ceněné. Ono je to tak s celým tehdejším Kubelíkovým angažmá: poměrně záhy skončilo a ve zkratce se dá říci, že Kubelík vlastně odešel nepochopen. Až záhy Američané dokázali ocenit, na jakou úroveň dokázal chicagský orchestr pozvednout a kolik nových uměleckých impulsů mu dal. Připomeneme-li historický význam Dvořákův, který Ameriku v podstatě seznámil s tím, co je symfonická hudba a jak se dělá, můžeme být pyšni, že alespoň v hudbě učíme my je.

Johannes Brahms: Uherské tance (č. 1, 3, 5, 6, 17, 18, 19, 20, 21). Royal Philharmonic Orchestra, listopad 1958 a leden 1959

Byl jsem trochu na rozpacích, zda sem zařadit i toto velmi nekompletní dílo, vzniklé víceméně jako pouhý vyplňovák. Nakonec jsem neodolal: nahrávka obsahuje i patrně nejznámější tanec č. 5, na kterém je nejlépe vidět Kubelíkův přístup, mnohdy odlišný od tradičnějších pojetí známých skladeb. Tempa jsou pro něj jen orientační - a zatímco před chvílí jsem velebil jejich pomalost, zde se s nimi lidově řečeno nemaže. Pro ilustraci bych si vlastně vystačil jen se zmíněným tancem č. 5 g-moll - v Kubelíkově režii má nebývalý spád a nepostrádá napětí. Velmi přitažlivý kousek.

Ludwig van Beethoven: Symfonie č. 9 d-moll, op. 125 "S Ódou na radost". Elsie Morison - soprán, Else Brems - alt, Ernst Haefliger - tenor, Forbes Robinson - bas, Danmarks Radiokor, Danmarks Radio SymfoniOrkestret, 26. února 1959

Od ostatních symfonií své doby se Beethovenova Devátá odlišuje nejen použitím pěveckého sboru, ale i po formální stránce. Ač je symfonie oficiálně čtyřvětá, někdy se lze setkat s tím, že závěrečná sborová část je popsána jako věta samostatná, byť pochopitelně se zbytkem IV. věty spojená attacca. A zajímavé je, že takto ji zřejmě vnímal i sám Beethoven, neboť scherzo posunul z obvyklého místa ve III. větě do věty druhé. Byť II. věta není jako scherzo formálně nadepsána, tempové označení Molto vivace je pro jiná scherza naprosto typické. Na místě III. věty se tak ocitla volná část symfonie, která jindy zpravidla následuje hned po větě první. Beethoven tím dosáhl jakési tempové symetrie celého díla. Symfonie též dosáhla na tehdejší dobu neobvyklého rozměru, pokud jde o čas. Více než hodinová délka byla tehdy velmi neobvyklá, a v době relativně nedávné promluvila i do jedné technické záležitosti: když byl vyvíjen kompatní disk, panovaly spory o jeho kapacitu. Ta byla nakonec stanovena tak, aby se na jeden disk vešla celá právě Beethovenova 9. symfonie.

Tato nahrávka má po technické stránce k dokonalosti daleko. Přesto je pár důvodů, proč tento záznam považuji za malý poklad. Předně je to záznam živého vystoupení se Symfonickým orchestrem Dánského rozhlasu, se kterým sice Rafael Kubelík ve druhé polovině 50. let pravidelně vystupoval, ale nahrávek mnoho neexistuje. Koncert, přenášený tehdy z Kodaně Dánským rozhlasem, byl velmi kladně hodnocený. Velmi těžké by bylo hledat rychlejší provedení díla (snad vím o jedné Toscaniniho nahrávce), přesto tu nezní nijak uspěchaně. A to, co je slyšet v samém závěru, bývá obvyklé spíše na rockových koncertech: mohutný akord, doprovázený bicími nástroji. Jedná se o naprosto spontánní reakci orchestru, který tak chtěl vyjádřit dirigentovi svůj dík, a Kubelík něco podobného prý vůbec neočekával. V neposlední řadě zmíním, že soprán zde zpívá Elsie Morison, která se o 4 roky později stala Kubelíkovou manželkou.

Záznam se dlouho šířil pokoutními cestami, až docela nedávno jej Dánský rozhlas vydal na CD. Byť se zvukem žádné velké zázraky udělat nešly, nahrávka má i přesto neopakovatelnou atmosféru.

Bedřich Smetana: Má vlast. Wiener Philharmoniker, červenec 1959

V roce 1959 byl Rafael Kubelík bez stálého angažmá. To však neznamenalo, že by jeho dirigentská činnost ustala. Naopak, jako hostující dirigent řídil orchestry věhlasných jmen, a výraznou stopu zanechal v historii Vídeňských filharmoniků. Pro firmu Decca s nimi nahrál pěknou sérii snímků skladeb dvou nejvěhlasnějších českých autorů, Dvořáka a Smetany.

Především v případě Mé vlasti to bylo velmi šťastné spojení - jak Kubelík, tak Vídeňští filharmonici jsou známí snahou o přiblížení se původnímu (nebo lépe řečeno zamýšlenému) zvuku skladby, a tak vznikla jedna z nejdůležitějších nahrávek Mé vlasti. Kubelík si Smetanův cyklus v dobrém slova smyslu doslova přivlastnil (o významu, jaký pro něj osobně mohl mít, asi není třeba spekulovat). Má vlast je provedena nádherně, a při poslechu této verze se třeba budete divit, co všechno jste v ní ještě neslyšeli. Jediné, co se nahrávce dá vytknout, je mírně horší zvuk, s nímž příliš nesvedly ani rozličné remasterovací pokusy. V kontextu všeho řečeného je to ale vada kosmetická, navíc zvuku nahrávky lze nakonec přivyknout, aniž by nějak zásadně rušil.

Felix Mendelssohn-Bartholdy: Sen noci svatojánské (Předehra, op. 21, Scénická hudba, op. 61). Edith Mathis - soprán, Ursula Boese - alt, Symphonieorchester des Bayerischen Rundfunks, 24. listopadu 1964

Svou hudbu ke světoznámému Shakespearově dramatu Sen noci svatojánské složil Felix Mendelssohn-Bartholdy ve dvou oddělených částech. Na počátku své skladatelské dráhy, když mu bylo téměř přesně 17 a půl roku, dokončil zkraje srpna 1826 předehru, které přiřadil opusové číslo 21. Zbylá Scénická hudba, op. 61 vznikla až po 16 letech. Sám autor k ní předehru jakožto první položku beze změn přiřadil.

Hudba ke Snu noci svatojánské patří a vždy patřila k nejpopulárnějším Mendelssohnovým dílům. Často se z ní, ačkoliv to je zcela proti autorovu přání, provádějí její jednotlivé části, z nichž asi nejznámější je č. 7 Svatební pochod, k často hraným patří též č. 2 Scherzo a č.6 Nokturno. Coby celek však hudba naštěstí dodnes slouží i k původnímu účelu. 

Už jsem zmínil Kubelíkovu nahrávku předehry, která vyšla na desce spolu s orchestrálními čísly z Prodané nevěsty. Jakkoliv to rozhodně není špatná nahrávka, verze z listopadu 1964 ji jednoznačně válcuje. Však je také hodnocena jako jedna z nejlepších nahrávek tohoto díla všech dob. Ve své době byla oceněna hudební cenou Grand Prix des Discophiles. Jeden francouzský hudební magazín pak nahrávce udělil jednu z novějších poct, když ji v roce 2006 označil za lehkou, svěží a pohádkovou.

Jedno vydání na CD bylo doplněno ukázkami ze zkoušky předehry. Kubelík samozřejmě mluví se svým orchestrem německy, proto nevím, jestli by tuto část ocenili i ti z vás, kteří tento jazyk neovládají. Zkouška je pochopitelně skvělou hudební lekcí, ale je z ní také znát celková atmosféra, v níž orchestr pod Kubelíkovým vedením pracoval. Kubelík vyžaduje precizní provedení, ale zároveň tu panuje duch přátelství. Pokud Kubelík někdy v souvislosti se Symfonickým orchestrem Bavorského rozhlasu hovořil až o zamilovanosti, snad může být i tato ukázka práce s ním důkazem, že to nebyla prázdná slova: Rafael Kubelík oslovuje svůj orchestr "Kinder", tedy "děti".

Wolfgang Amadeus Mozart: Koncerty pro klavír č. 22 Es-dur, K 482, č. 23 A-dur, K 488. Daniel Barenboim - klavír, Symphonieorchester des Bayerischen Rundfunks, 5.-6. června 1970

5. listopadu 1942 v Argentině narozený izraelský hudebník Daniel Barenboim patří k těm, kteří si dokázali během své kariéry udržet dvě rovnocenné profese. Je samozřejmě světoznámým dirigentem, ale pořídil mnoho nahrávek též jako klavírista.

Dva Mozartovy klavírní koncerty spojily v červnu roku 1970 (prvního dne byl nahrán Koncert č. 23, druhého dne pak Koncert č. 22) cesty dvou vynikajících umělců - Daniel Barenboim se ujal sólových partů, Rafael Kubelík řídil Symfonický orchestr Bavorského rozhlasu. Barenboim tu dokazuje, že je brilantním klavíristou, Kubelík vede svůj orchestr neomylně, dosahují spolu úžasného výsledku. Pro Kubelíka to je jediná nahrávka Dvaadvacátého koncertu, v obou stojí za zmínku především pomalé, až křehké druhé věty. Barenboim často absolvoval tato díla coby dirigent, a to, že se nyní sám nechal vést, bylo vůči Kubelíkovi výrazem upřímného obdivu. Dokonce prý přiznal, že tato nahrávka předčí ty snímky, které sám vedl z dirigentského pultu. Nahrávky obou koncertů jsou vysoce hodnoceny i odborníky a kritiky, a to i přes fakt, že se prý při dokončování mixu navždy vytratilo několik orchestrálních detailů. 

Ludwig van Beethoven: Symfonie č. 5 c-moll "Osudová", op. 67. Boston Symphony Orchestra, 23. listopadu 1973

Sáhnu teď po naprosté klasice a připomenu Beethovenu Pátou symfonii, jedno z nejznámějších a nejpopulárnějších děl klasické hudební literatury. Ač se jedná o symfonii, která vznikla na počátku éry, kdy se tento žánr objevil v podobě akceptované po celé 19. století, jedná se o neuvěřitelně propracované dílo. Byť z některých hudebních myšlenek ještě cítíme trochu Haydna či Mozarta, symfonie je postavena na stručném, ale geniálním rytmickém motivu, jímž autor zobrazil právě onen osud. Jeho klepání a bušení se táhne celým dílem, ať už jsou tempa jakákoliv. Přechod závěrečné věty do stejnojmenné durové tóniny i její napojení attacca na větu předchozí jsou postupy ve své době odvážné, postupně se staly běžně používanými.

Nahrávka pochází z počátku 70. let, kdy Rafael Kubelík postupně nahrál devět Beethovenových symfonií s devíti různými orchestry. Při té Osudové se postavil před Boston Symphony Orchestra. Nahrávky jsou to pozoruhodné: nepatří totiž k těm, které automaticky zařadíte mezi "vzorové", tedy takové, které by určovaly normu, jak má být které dílo zahráno. Kubelíkovo novátorství se tu projevilo v krystalické podobě, přitom Pátá zůstala Pátou.

Ludwig van Beethoven: Velká fuga, op. 133. Symphonieorchester des Bayerischen Rundfunks, 1975

Ludwig van Beethoven složil svou Velkou fugu původně jako závěrečnou větu Smyčcového kvartetu č. 13 B-dur, op. 130, dokončeného v listopadu 1825. Publiku se skladba při premiéře líbila - ovšem až na závěrečnou větu, neboť Velká fuga byla považována za velmi těžkou na poslech. Beethoven, již velmi nemocný a zcela hluchý, se prý nejprve rozlítil. Prakticky nikdy a od nikoho si nenechal mluvit do toho, jak mají jeho díla vypadat, dá se dokonce říci, že názory obecenstva i kritiků mu byly lhostejné. V tomto případě ale udělal výjimku a též na naléhání vydavatele zkomponoval mezi říjnem a listopadem 1826 závěrečnou větu zcela novou. Bylo to poslední dílo, které v životě dokončil. Jeho nového vydání tiskem se již nedožil - to se uskutečnilo až v květnu 1827, dva měsíce po jeho smrti. 

Ve své době tedy byla Velká fuga jednoduše odmítnuta. Tehdejší kritiky o ní psali jako o odpudivé, recenzent Allgemeine musikalische Zeitung napsal, že je srozumitelná asi jako čínština, a vlastně dodnes zůstává jednou z nejméně přístupných Beethovenových prací. Faktem je, že z kontextu jeho ostatního díla značně vybočuje, označení "výstřední" jí tedy snad patřilo i právem. Koneckonců místy ani princip fugy nedodržuje. Snad proto bývala později označována i za symfonickou báseň, ale na to jí zase chybí výrazný mimohudební obsah. Časem se tedy svět vrátil k názvu Velká fuga, který stanovil sám autor již v době, kdy uzavírala jeho 13. kvartet.

Živá nahrávka Velké fugy v podání Symfoniků Bavorského rozhlasu vyšla pravděpodobně pouze jednou v limitovaném vydání na CD malé společnosti Originals, proto ji lze zařadit mezi hůře dostupné Kubelíkovy snímky. Toto velmi nízkonákladové vydání se příliš neobtěžovalo důkladnou dokumentací, proto zůstává i přesné datum provedení zahaleno tajemstvím: bez bližšího upřesnění je uvedený rok 1975. Velká fuga byla podle všeho využita jako koncertní předehra, po ní pravděpodobně následovala jedna z Beethovenových symfonií. Její nahrávka zřejmě neexistuje nebo se nedochovala (dokonce se mi ani nepodařilo zjistit, o kterou z devíti symfonií šlo).

Kubelíkovi se, jako ostatně častokrát, podařilo dosáhnout průzračnosti a tím i zdánlivého "oddělení" jednotlivých hlasů, čímž toto složité a kontrapunktické dílo celkově ožilo. Kritici jeho pojetí označují za jedno z nejlepších provedení tohoto díla vůbec. Možná jste stejně jako já Velkou fugu předtím nikdy neslyšeli. Osobně považuji za štěstí, že první setkání s ní mi zprostředkoval právě Rafael Kubelík. I díky jemu jsem totiž tohoto tak netypického Beethovena přijal bez výhrad.

Bedřich Smetana: Má vlast. The Cleveland Orchestra, 9. prosince 1976

Živá nahrávka Mé vlasti se datuje do prosince roku 1976 - a je to verze opravdu raritní. Bez okolků přiznám, že jsem ji čistě náhodou objevil a bez odkladů stáhl jednoho 9. prosince, tedy ve výroční den tohoto provedení, přičemž o den později již na onom místě nebyla.

Tato Má vlast je v nápadném kontrastu s předchozími Kubelíkovými nahrávkami -  například ve srovnání s bezprostředně předcházející nahrávkou s Boston Symphony Orchestra je o 4 minuty kratší, což je na jejích tempech místy znát. Svižnější provedení rozhodně není Smetanovu symfonickému cyklu na škodu, i když některá tempa vám mohou připadat poněkud nezvyklá. Rychleji než obvykle je provedeno téma těsně před zřícením Vyšehradu, zakončené známým úderem činelu. Po proudu Vltavy se chvílemi nebudete stíhat ani ohlédnout, a to už od jejích pramenů. Boj Šárčiny družiny se odehrává ve strhujícím tempu... Nahrávka, i když komerčně nedostupná, zní - přes jistou zvukovou nedokonalost - docela příjemně. Chvílemi rychlejší tempa neubrala Mé vlasti nic na její majestátnosti. Naopak, místy v ní možná objevíte nový rozměr. Výjimečnost provedení podtrhuje i fakt, že Clevelandský orchestr řídil Rafael Kubelík jen zřídka.

Ludwig van Beethoven: Missa solemnis D-dur, op. 123. Helen Donath - soprán, Brigitte Fassbaender - alt, Peter Schreier - tenor, John Shirley-Quirk - bas, Chor des Bayerischen Runfunks, Symphonieorchester des Bayerischen Runfunks, 10. března 1977

Missa solemnis, tedy Slavnostní mše, patří k vrcholným Beethovenovým dílům. Napsána byla v letech 1819-1923, tedy ve stejné době jako proslulá Symfonie č. 9 d-moll. Sestává z tradičních pěti částí, které byly zkomponovány též na tradiční latinské texty. Do období vzniku Ódy na radost se tato mše řadí i shodným použitím čtyř sólových hlasů a smíšeného sboru.

Hudba sama, ač považována za jeden z Beethovenových vrcholů, je pro autora dost netypická - nechybí jí sice velkolepá témata, ale Beethoven s nimi variačně pracuje velmi málo až vůbec. Místo toho tu plyne souvislý proud hudby, prakticky bez opakování. Pokud už Beethoven s tématy pracuje, nejnápadnější jsou v tomto ohledu závěry částí Gloria a Credo, kde je využit postup fugy, který Beethovena v pozdním období velmi lákal. Dobové kritiky překvapila Gloria též rychlým, až zběsilým tempem. To ale bylo, světe div se, přijato převážně kladně a nadšeně.

Patří-li Missa solemnis mezi nejlepší Beethovenovy skladby, pak toto Kubelíkovo provedení je pokládáno dodnes za její nejlepší interpretaci. Koncert byl zamýšlen jako připomínka tehdy velmi nedávného 150. výročí Beethovenova úmrtí (zemřel 26. března 1827), ale i přes závažnost tématu a koneckonců i příležitosti samé je to velmi radostné provedení. Přímí účastníci vzpomínají, jaká tehdy panovala přátelská a uvolněná atmosféra. Kubelík nejen že dokázal rozkrýt jednotlivé hlasy a dát všem partům, ať zpěvním či nástrojovým, u něj tak obvyklou průzračnost, ale dokázal všechny přítomné nadchnout a udržet v plném nasazení po celou dobu této rozsáhlé skladby. Pochvalné kritiky se objevily hned 11. března. Recenzent Joachim Kaiser toho dne v Süddeutsche Zeitung vysoce hodnotí přehledné, bohaté a inspirující melodie, nasazení všech a zvládnutí náročných pasáží ve fortissimu. V závěru se píše, že Kubelík zřejmě objevil klíč k tajemství této skladby: "Když se o to pokouší jiní, méně kvalifikovaní kolegové, je Missa solemnis příliš těžká, příliš ostrá, příliš rigidní, v akordech jakoby zabetonovaná." V kladném hodnocení jej však předběhl Patrick Szersnovitch z magazínu France-Mu, který ještě během koncertu označil toto provedení jako "definitivní". Mě samotného tato nahrávka doslova usadila. Se vším výše řečeným se dá souhlasit, takže je těžké cokoliv dodat. Snad tedy jen tolik: můžete být třeba ateistou, stejně vás dostane...

Antonín Dvořák: Koncert pro housle a-moll, op. 53. Yuko Shiokawa - housle, Symphonieorchester des Bayerischen Rundfunks, 2. listopadu 1979

Dvořákův Houslový koncert je dílo velmi známé a populární. Na nahrávce zde uvedené řídí Rafael Kubelík svůj Symfonický orchestr Bavorského rozhlasu, houslový part obstarává japonská houslistka Yuko Shiokawa (nar. 1946). S Kubelíkem ji pojila dlouhodobější spolupráce, nahrála s ním některé významné houslové koncerty (Brahmsův, Dvořákův), živě pak společně provedli též některé další, z čehož se ale záznamy pravděpodobně nedochovaly.

Pro Rafaela Kubelíka měly tyto nahrávky i koncerty zvláštní osobní význam. V roce 1967 totiž dal houslistce svolení, aby používala nástroj Stradivarius Emperor ex Gillot vyrobený v roce 1715, na který předtím hrál jeho otec Jan. Yuko Shiokawa pak na tyto housle hrála až do roku 2000.

Hector Berlioz: Fantastická symfonie, op. 14. Symphonieorchester des Bayerischen Rundfunks, 25. září 1981

Dílo ve své době zatracované i oslavované, to je Berliozova Fantastická symfonie, uváděná s podtitulem Epizody ze života umělce. Jako červená nit se celým dílem táhne téma smrti a nešťastné lásky, zpodobněné vtíravým motivem (tzv. idée fixe). Skladatel s ním zručně pracuje: zní křehce i vášnivě, v případě potřeby z něj slyšíme skřehotavý výsměch. Vůbec celé dílo působí velmi zvukomalebně, zde nelze nezmínit známý dopad katovy sekery v závěru IV. věty a následné fanfáry, symbolizující přestup do jiného světa. V následném reji máte chvílemi dojem, že čarodějnice nejen slyšíte, ale i vidíte.

Fantastická symfonie láká dirigenty celkem pochopitelně. Ne snad samotným svým tématem, ale nesporně poskytuje prostor pro bohatou práci se zvuky orchestru. Rafael Kubelík ji během své kariéry nastudoval hned s několika orchestry. Tato nahrávka ze zlatého fondu Bavorského rozhlasu snese ta nejpřísnější kritéria, pokud jde o technické požadavky.

Bedřich Smetana: Má vlast. Česká filharmonie, 12. května 1990

V dubnu 1990 se stalo něco, v co Rafael Kubelík snad už ani nedoufal: po letu ze Švýcarska přistál na ruzyňském letišti v Praze, aby se mohl s Českou filharmonií připravovat na zahajovací koncert Pražského jara.

Má vlast z 12. května 1990 je prvním Kubelíkovým kompletním záznamem Smetanova cyklu symfonických básní s Českou filharmonií. Předtím ji řídil pouze na nahrávce z roku 1937, tehdy však byly pořízeny záznamy pouze dvou básní - Vltavy a Z českých luhů a hájů. Je to možná Kubelíkovo nejlepší provedení tohoto cyklu, možná za to mohou trochu historické okolnosti. Koncert je plný naděje, lásky a euforie, z níž je cítit tehdejší - v tom dobrém smyslu - pravdoláskařská atmosféra. Že měl Rafael Kubelík na klopě placku OF, a během koncertu tedy došlo v jistém smyslu k politické propagaci, to tehdy opravdu nikdo neřešil. Ostatně, festival byl politicky zneužit mnohokrát předtím, tentokrát se alespoň jednalo o spontánní projev.

Stejně spontánní byl i potlesk Václavu Havlovi, když se ve Smetanově síni objevil za tradičních zvuků fanfár z Libuše. Tenhle moment, stejně jako státní hymnu tehdejšího Československa, bohužel běžně dostupné CD nezachycuje. Druhé "bohužel" patří skutečnosti, že záznam koncertu na DVD je v ČR nesehnatelný, přestože jeho oficiální vydání existuje. Společnost Bohemia Video Art, která je vlastníkem tohoto záznamu, zcela nepokrytě preferuje japonské obecenstvo před českým. Díky tomu se v brzké době tohoto DVD na českém trhu patrně nedočkáme.

Bedřich Smetana: Má vlast, Česká filharmonie, Státní filharmonie Brno, Slovenská filharmónia, 9. června 1990

Ač se jedná o událost nepochybně unikátní, možná vás bude zajímat, že Kubelíkův nápad uspořádat koncert pod širým nebem na pražském Staroměstském náměstí nebyl nový. Totéž učinil již v roce 1945, když Mou vlastí na témže místě vyjádřil svou radost z konce druhé světové války. Tento koncert, jehož záznamu dala tehdejší Československá televize název Koncert vzájemného porozumění, se konal těsně po skončení parlamentních voleb, v sobotu 9. června 1990 v podvečer.

Je až s podivem, jak odlišně dokázal Rafael Kubelík pojmout tutéž skladbu s odstupem necelého měsíce od zahajovacího koncertu Pražského jara. Venkovská polka ve Vltavě zazní ve strhujícím tempu, to je asi nejtypičtější příklad, ale mnohá další tempa lze označit přinejmenším za neobvyklá. Provedení trpí několika neduhy - Kubelík na obřím modrém pódiu spojil celkem tři orchestry, takže v některých místech dochází k mírnému rozkolísání souhry. Spíše než neumění hráčů jej lze přičíst fyzikálním vlastnostem zvuku, který se ve vzduchu šíří přece jen dost omezenou rychlostí. Je tu ale i jeden neopakovatelný moment, ve kterém sehrála úžasnou svou roli náhoda: v jednu chvíli je jasně slyšet odbíjení staroměstského orloje, a lepší místo než před rej rusalek ve Vltavě šlo pro tento neobvyklý zvukový doplněk těžko najít.

Opět si tu musím lehce postěžovat: na DVD tento koncert nekoupíte, útěchou může být alespoň jeho občasné zařazení do vysílání. Během posledních 5 let tak Česká televize učinila nejméně dvakrát. 

Uvedu snad ještě jednu zajímavost, která se k tomuto koncertu váže: pár záběrů z něj se objevilo ve filmu Kolja. Je na nich vidět i Rafael Kubelík, ale ten člověk, který vítá cellistu Františka Louku v orchestru, Kubelík není. Herec, stojící záměrně pouze zády ke kameře a kopírující dirigentův rozevlátý účes, má nepochybně Kubelíka představovat, ale dirigent tu naštěstí nemá jméno. Proč naštěstí? Počítejte se mnou: Zdeňku Svěrákovi je 78 let. Uvažujeme-li, že Svěrák i Louka budou zhruba stejně staří, tak v roce 1990 jim bylo nějakých 54 let. Kubelík emigroval v roce 1948, kdy tedy bylo Loukovi asi 12 let. V tom věku ve filharmonii pravděpodobně ještě nehrál. Loukova otázka "vzpomínáte si na mě?" by tedy nedávala smysl.