Co zatím ukázal olympijský hokejový turnaj

Máme za sebou základní skupiny olympijského hokejového turnaje. Tři zápasy, ve kterých čistě teoreticky o nic nešlo, zároveň však také tři zápasy, ve kterých mužstva nutně odhalila své možnosti.

I když má hokejový turnaj v Soči vše podstatné teprve před sebou, o dvou dílčích záležitostech již rozhodl: za prvé, jeden z hokejových trpaslíků si zahraje čtvrtfinále, a za druhé, jedna z tradičních hokejových zemí nikoliv.

Slovincům byl od počátku dopřán úděl outsidera, který obsadí ve skupině a možná i v celkovém pořadí po třech zápasech poslední místo a bude v předkole vyřazen někým ze špičky, kdo se nevejde do přímo postupující čtveřice. Jenže Slovinci si výhrou nad Slovenskem vydobyli postavení mnohem lepší, a rozvrstvení předkola play-off k nim bylo milosrdné: utkají se s Rakouskem, pravděpodobně nejpřijatelnějším soupeřem, který na ně mohl vyjít. Podle mého názoru rozhodně nejsou ani v tomto zápase favority. Postup reprezentace země, která má prý 148 registrovaných hokejistů, mezi 8 nejlepších by byl největší senzací turnaje. Ať už však tento zápas dopadne jakkoliv, Slovinci už samotným kvalifikováním se na olympijský turnaj splnili daleko víc, než si kdy mohli přát. Každý další, byť i dílčí úspěch, je jen něčím nečekaným navíc.

Českého diváka ale pochopitelně nejvíce ze všeho zajímá výkon a výsledek české reprezentace. Co jsme zatím viděli? Pravděpodobně nejlepší obrannou dvojici na světě Barinka-Krajíček, která mohla být nejlepší snad s výjimkou toho jediného zápasu, který spolu odehrála, než byla rozdělena. Nestárnoucího veterána Nedvěda, kterému věk neubral na jeho razanci a z jehož útočných akcí jsou soupeři zmatení (ty výpady jsem zaznamenal už asi dva nebo tři). Obávaného střelce Erata, který se po 51 zápasech půstu v NHL konečně střelecky chytil.

Trenér Alois Hadamczik sáhl i k méně tradičním, až novátorským krokům, které teprve vejdou do hokejových učebnic. Sveřepé tajení brankáře před zápasem se Švédy bylo geniálním tahem, ze kterého se soupeř předpokálel (použít razantnější a výstižnější slovo mi zakazuje nejen hokejový bonton), a trvalo mu více než 10 minut, než se z toho šoku dokázal probrat. Možná i v budoucnu budou mužstva v trénincích nacvičovat sestavy pro přesilovku, aby pak do ní trenéři v zápase samém vyslali hráče, který ji vůbec netrénoval. Jsou tu však i drobné, nenápadné finty, kterých si nejeden expert (při vší úctě včetně Martina Hostáka) zatím nevšiml: trik, kdy Kaberleho a Židlického, dva zatím nejagilnější české centry, vydává za obránce, je jen pověstnou třešničkou na dortu.

Alois Hadamczik také v nevídané míře projevil svůj smysl pro fair play. Při své geniální intuici stratéga samozřejmě dávno očekával zranění dvou klíčových hráčů Švédska, našeho soupeře ze skupiny. Vrbatu s Hudlerem tedy na turnaj vůbec nevzal. Tento krok historie teprve ocení; jestli si dobře vzpomínám, politici něčemu obdobnému říkali "vypárování".

Skutečnost je však mnohem méně úsměvná. Českému týmu chybí jakákoliv koncepce, což se dá docela dobře dokumentovat právě výše zmíněnými příklady. A jaksi mimoděk to dokumentuje situace ze zápasu se Švýcarskem, kdy jsme nemohli dát dohromady sestavu, která má jít na led. Zatímco tato příhoda by mohla být ještě přiřazena k těm komickým situacím, které se prostě stávají, hra sama poskytuje nejlepší důkaz o tom, že náš hokej pomalu ustupuje z pozic, kdy může hrát o medaile. Nejsilnější soupeři, se kterými můžeme snad hrát o vítězství (řekněme s devadesátiprocentní pravděpodobností, neboť stát se může kdykoliv cokoliv), jsou možná Norsko nebo Lotyšsko. Už v zápasech se Švýcarskem nás čeká nepěkná přetahovaná, ze které ve třech posledních případech vyšli lépe Švýcaři - a to je trochu hrozivá bilance. Ano, i Švýcaři dávají minimálně gólů, ale v 11 případech z posledních 13 zápasů ho dokázali dát v případě, že to potřebovali - i proto jsou momentálně formálně druzí na světě.

Alois Hadamczik nás stále ujišťuje, že hra týmu je dobrá, jen chybějí góly. Těm, kteří si snad myslí, že tento trenér má na mužstvo jen malý vliv, připomenu, že pod Hadamczikem pravděpodobně zapomene střílet každý tým - ať už hraje Euro Hockey Tour, mistrovství světa nebo olympijský turnaj. Všem pak slova jiného českého trenéra jiného populárního sportu, který se také dlouho zastával jednoho nejmenovaného útočníka, až tento skončil významný turnaj s nulou na kontě. 

Řeči o tom, že si mužstvo teprve sedne, jsou liché. Kanaďané, Američané, Finové, Švédové, i ti všichni se viděli pohromadě až poté, co vylezli z letadla. Jejich hra, včetně té přesilové, však funguje, jako kdyby spolu hráli minimálně tuto sezónu. Slova trenérova o koncepci při tvorbě týmu nejlépe vyvracejí fakta, která jsem zmínil výše. Tvrdí-li Alois Hadamczik i nadále, že tímto způsobem pořád můžeme hrát s nejlepšími, nic nemůže být dále od pravdy. Možná mu chybí informace a neviděl zápasy USA-Rusko nebo Kanada-Finsko. Rovněž vyjádření o průběhu zápasu se Švédskem je spíše chlácholením všech okolo, při němž bylo přání otcem myšlenky - ano, opticky se tým trochu zvedl, dokonce matematicky dokázal v zápase soupeře přestřílet, otázkou ale pořád je, jestli Švédové opravdu odehráli celý zápas naplno. Pokud jsme skutečně nepřinutili špičkový světový tým k nejvyššímu výkonu po celou dobu utkání, je vztyčený varovný prst více než na místě. Součet střel z celého zápasu opravdu vyzněl nepatrně lépe pro nás, ale spíše jej lze považovat za vyrovnaný. V tom případě je ale naše střelecká produktivita poloviční než ta švédská.

Snad lze věřit tomu, že zápas s Lotyšskem jsme měli pod kontrolou a nepředvedli víc, než bylo nezbytně nutné. Skutečnou prověrkou byl zápas se Švýcary, v tom měl Jaromír Jágr pravdu. Co tedy ukázal (zápas, ne Jágr)? Že celkem funguje obrana. Čtyři góly od Švédů v době, kdy se tým totálně složil, a dva od Lotyšů, kteří jen doháněli, nejsou objektivním vyjádřením kvality hry dozadu (stále zastávám názor, že i třeba 4 inkasované góly jsou něco jiného za stavu 10:4 a 1:4). Jeden gól od Švýcarska vážně není nic tragického, jenže to chce vpředu aspoň dva nebo tři dát. Další útěchou může být, že Švýcaři s námi nepochybně nějakou práci měli, neboť šlo o zápas víceméně vyrovnaný. To, co varuje, je pochopitelně nula v kolonce českých vstřelených gólů.

A co ukázal Jaromír Jágr? Že je stále platným hráčem, i přes aktuální věk stále zaměstnává soupeře, ve dvou zápasech ze tří bodoval. Ale také to, že je chybou, spoléhá-li se na něj stále jako na spasitele, který to uhraje či dokonce vystřílí sám. Ani omylem, stejně jako to nedokáže Teemu Selänne.

Nevím, jestli trenér Hadamczik schválně nemluví pravdu, nebo ji skutečně nezná. V prvním případě je otázkou, komu vlastně lže: zda mužstvu a je to jeho způsob, jak mu zvednout sebevědomí, nebo českým divákům. Týmu je však zapotřebí především vtisknout nějakou tvář, nějaký projev. Druhou otázkou však je, není-li již pozdě.

Nemusí být. Ani my jsme nemohli dostat snadnějšího protivníka. Slováci selhali střelecky ještě více než Češi. Jediný jejich gól, který měl nějaký význam, byl ten vyrovnávající na 1:1 proti USA. Snížení na 1:3 proti Slovinsku mělo větší význam pro soupeře, neboť jim pár sekund před koncem zápasu pokazilo čisté konto. Rusům Slováci nejenže nedali gól ani jediný (a kupodivu, stejně jako u nás, obrana stíhala), ale totálně selhali při penaltovém rozstřelu. Slovensko prostě je tým k poražení, a stane-li se tak po slušném výkonu dopředu i dozadu, může to český tým ještě zvednout. Morálně, herně, střelecky, přesilovkově. Ve čtvrtfinále nechť se pak děje vůle hokejových božstev.