Noblesní člověk Václav Neumann

Jeho tvář jsme jednu dobu mohli vídat v Československé televizi denně - společnost mu dělali tuším mávající kosmonauti, jakýsi svářeč, děcko jásající v prvomájovém průvodu a několik účastníků blíže neurčeného ročníku cyklistického Závodu míru. Pokud si třeba nemůžete vzpomenout, řeč je o znělce Televizních novin z 80. let. Tím člověkem byl Václav Neumann. Zítra tomu bude 93 let, co se narodil v pražské rodině úředníka.

Spolu s Václavem Talichem, Rafaelem Kubelíkem (jehož domácí účinkování však bylo velmi krátké) a Karlem Ančerlem tvoří čtyřlístek nejvýznamnějších českých dirigentů. Odhlédneme-li od Václava Talicha, který byl již v 50. letech na konci svých uměleckých i psychických sil, zůstal Václav Neumann jediným z naší dirigentské první ligy, kdo neemigroval. Tím pádem jeho kariéru ovlivnila politika zcela bezprostředně.

Houslista, violista - a dirigent

Hudební vzdělání poskytla Václavu Neumannovi konzervatoř, na kterou nastoupil po maturitě na gymnáziu. Studoval tu hru na housle a dirigování, tedy obory, které měly pro jeho pozdější umělecký život zcela zásadní význam. Absolvoval v roce 1944, od příštího roku byl členem České filharmonie, kam však nastoupil jako hráč na houslím příbuznou violu. Jako první houslista spoluzakládal v roce 1945 Smetanovo kvarteto, které však po dvou letech opustil, aby se mohl věnovat naplno práci u České filharmonie.

V březnu 1948 zaskočil u dirigentského pultu za nemocného Rafaela Kubelíka. Když se Kubelík v červenci téhož roku rozhodl pro emigraci, byl Neumann na základě této jediné dirigentské zkušenosti povolán do čela České filharmonie. Velmi brzy se ukázalo, že tehdy byl pro tuto funkci ještě nezralý. Orchestr mu to dal svým hlasováním jasně najevo, na uvolněný post se postavil Karel Šejna. I když, stejně jako v Neumannově případě, ani on nikdy nebyl šéfdirigentem oficiálně jmenován.

Václav Neumann se rozhodl získat dirigentské renomé jinde. Odešel k provinčnímu Karlovarskému symfonickému orchestru, jehož šéfem se stal v roce 1951. Jeho nenápadný návrat do Prahy vedl sice menší oklikou přes Brno, v roce 1956 však byl jmenován šéfdirigentem Symfonického orchestru hlavního města Prahy FOK.

Neumann si budoval svůj umělecký kredit především prostřednictvím opery, a jeho Liška Bystrouška, nastudovaná v Berlíně, sklidila mimořádný ohlas. Na nějaký čas určila další Neumannův umělecký osud: úspěchy především v německy mluvících zemích jej v roce 1964 přivedly až na velmi prestižní místo hudebního ředitele nejstaršího symfonického tělesa, jímž byl lipský Gewandhausorchester.

V čele České filharmonie

Invaze armád Varšavské smlouvy do Československa v srpnu 1968, na níž se podílela i NDR, dala Neumannovi příležitost k veřejnému vyjádření jeho postoje. Na protest proti okupaci se své funkce vzdal. Jelikož Karel Ančerl v reakci na tutéž událost emigroval, byl Václav Neumann celkem logicky tím, kdo zaujal jeho místo. Tentokrát vydržel v čele České filharmonie 22 let.

Dokázal navázat na nejlepší tradice svých předchůdců. K Talichovi se hlásil naprosto logicky, k Ančerlovi směl též, neboť o jeho emigraci se prostě a jednoduše nemluvilo. S Kubelíkem mohl udržovat pouze občasné kontakty při zájezdech do zahraničí. Ke svým způsobem významnému setkání došlo už v roce 1969, když byla Česká filharmonie na zájezdu ve Švýcarsku. Rafael Kubelík pozval všechny členy orchestru do svého domu a každému věnoval pamětní medaili k prvnímu výročí okupace. Bohužel, vedením orchestru byly všechny zabaveny. Všechny až na jednu, kterou se podařilo nějakým zázrakem propašovat až do Prahy.

Václav Neumann vtiskl orchestru naprosto charakteristický zvuk. Neumannovská zvuková barevnost byla přesně tím, co činilo z České filharmonie tolik žádané zboží. Zářivé smyčce, měkký zvuk dechových nástrojů, spontánní hraní převažovalo nad chladným kalkulem. To vše v pozdější době filharmonie ztratila a zařadila se do masy víceméně stejně znějících orchestrů.

Zvláštní kapitolu tvoří v Neumannově biografii zahajovací koncerty festivalu Pražské jaro. Poprvé jej řídil již v roce 1949 - a měl štěstí v tom, že jej minul ideologicky zabarvený program, který byl v těch letech pravidelnou součástí zahajovacích koncertů. Vyšla na něj Smetanova Má vlast, která tradičně a nepřetržitě zahajuje festival až od roku 1952.

Na další řízení zahajovacího koncertu si musel Neumann počkat plných dvacet let. Do roku 1985 jej pak řídil ještě sedmkrát. S celkovým počtem devíti zahajovacích koncertů tak vytvořil rekord, který bude v budoucnosti jen velmi těžko překonán.

Václav Neumann hovoří

Nemalý kus práce odvedl Václav Neumann i na poli popularizačním. Mám tu samozřejmě na mysli seriál Československé televize ze 70. let Česká filharmonie hraje a hovoří. Na základě scénářů hudebního publicisty Zdeňka Vokurky tu po Bernsteinově vzoru nejen rozebírá jednotlivé hudební skladby - jejich prostřednictvím posluchače a diváka seznamuje tu se sonátovou formou (Čajkovskij: Romeo a Julie), tu s variační prací skladatele (Dvořák: Karneval), jiná skladba mu dává možnost rozebrat hudební styl fugy (Smetana: Z českých luhů a hájů), jindy zase najde příležitost k poměrně obsáhlému rozhovoru s houslistou Josefem Sukem (Suk: Pohádka) nebo předvede zvukomalebné možnosti hudby v obrazech (Grieg: Peer Gynt, Fibich: V podvečer) i dějích (Smetana: Šárka). Neumann rozhodně nebyl rozený řečník, a z jeho projevu je často patrné, že tomuto umění se víceméně učil za pochodu. Drobné nedostatky byly samozřejmě vyváženy jeho hlubokými znalostmi, ale bez nich by těžko mohl vykonávat samotné dirigentské povolání. Jeho výklady však nebyly suchopárné, dokázal vše podat přirozeně, se sobě vlastní noblesou a elegancí, jimiž překonával i svá řečnická zaškobrtnutí.

Velmi stručně o nahrávkách

Jedním ze středobodů Neumannovy práce s Českou filharmonií  byly samozřejmě gramofonové nahrávky. Neumann v roce 1975 vytvořil přímo vzorové podání Smetanovy Mé vlasti, kterým se minimálně na domácí scéně poměřují všechna ostatní. Nahrál snad celé Dvořákovo orchestrální dílo (o Slovanských tancích z roku 1985 platí možná totéž co o Mé vlasti), přičemž po jeho symfoniích sáhl hned dvakrát. Znalci hovoří o tom, že jeho první řada Dvořákových symfonií z první poloviny 70. let je zdařilejší. Neumannova

diskografie samozřejmě dalece přesahuje rámec české hudby. Velmi povedené jsou jeho nahrávky Beethovenových symfonií, doporučuji především jeho Pátou. Na sólových koncertech Václav Neumann spolupracoval s předními českými hráči, ať už to byli houslista Josef Suk, cellista Miloš Sádlo nebo pianista Ivan Moravec. Jeho diskografii samozřejmě obohacují též Schumann, Brahms a další. Je nutné zmínit i prestižní cenu Wiener Flötenuhr, kterou Neumann obdržel v roce 1982 za nahrávku Mozartova Koncertu pro klavír č. 24 c-moll (K 491) a Ronda D-dur (K 382). Existuje i několik starších nahrávek s jinými tělesy, především se Symfonickým orchestrem FOK.

Václav Neumann byl velkým propagátorem a logicky tedy i interpretem hudby 20. století. V seznamu jeho oblíbených autorů tak najdeme Bartóka, Janáčka a především Mahlera. Byl by to samozřejmě dlouhý seznam, ale není účelem tohoto článku zabývat se kompletní dirigentovou diskografií. Přesto se ještě na chvíli u jedné její stránky musím zastavit. Diskutabilní jsou nahrávky populárních melodií, které nemají se symfonickou hudbou nic společného. Jsem dalek toho, abych Neumannovi vyčítal předehry Straussových i jiných vídeňských operet (naopak, doporučuji k poslechu předehru Netopýra), neboť i vážná hudba potřebuje lehčí múzu. Snad za snesitelnou položku ještě mohu označit Fučíkovy pochody. Nahrávky populárních písní typu Škoda lásky nebo Vackových melodií budou pravděpodobně již trochu za čárou. I když i v těchto aranžích si dokázala Česká filharmonie jakžtakž udržet svůj lesk, jedná se o záležitost přinejmenším lehce prodejnou.

Václav Neumann a politika

Neumann pochopitelně dokázal využívat všech výhod, které mu komunistický režim byl ochoten poskytnout. Tou nejatraktivnější byla samozřejmě možnost vystupovat pravidelně v zahraničí, především v jeho západní části. Režim jej v roce 1977 ověnčil titulem národní umělec, tehdy Václav Neumann stál v jedné řadě s houslistou Josefem Sukem. Neumannovi bývá občas vyčítáno, že oddirigoval cokoliv, co bylo zrovna žádáno. Pravdou je, že se někdy propůjčil k účinkování na „společensky významných“ koncertech (hrál například delegátům 17. sjezdu KSČ nebo na oslavě výročí VŘSR v roce 1988). Přesto si dokázal od vládnoucích vrstev a jejich propagandy udržet zdravý odstup. Není pravděpodobně v českých zemích umělce, který by ve své biografii neměl podobný škraloup v podobě větší či menší úlitby režimu. Neumann tyto prohřešky bohatě vykompenzoval tím, jak prosazoval díla autorů, kteří byli u režimu v nemilosti (Jan Hanuš, Miloslav Kabeláč).

Neumann pak naplno projevil svoje názory v září 1989, když odmítl spolupracovat s Československou televizí i Československým rozhlasem. Stalo se tak v reakci na způsob, jakým tyto instituce referovaly o signatářích výzvy Několik vět.

Václav Neumann vzpomínal, jak chtěli spolu s tehdejším sekretářem filharmonie celou situaci v podstatě vyprovokovat - uvažovali totiž, že by Československou televizi nejprve naoko pozvali na nějaké natáčení a následně ji s patřičným odůvodněním teatrálně vyhodili. Realizaci tohoto plánu ale zhatila sama televize, když Neumanna předběhla s požadavkem na natočení dvou pořadů. Dirigent využil této možnosti a natáčení odmítl.

Česká filharmonie pobývala v říjnu 1989 ve Stuttgartu, když zprávu o tom přinesl tamní rozhlas. V následném hlasování se orchestr rozhodl svého dirigenta podpořit. Ne jednohlasně, někteří členové se netajili svými obavami z dalšího vývoje. V Praze se zatím jeden z komunistických funkcionářů údajně nechal slyšet, že tedy Českou filharmonii klidně zruší, když v ní jsou takoví lidé. Do této atmosféry se filharmonie vrátila z německého zájezdu. Nedělo se vlastně nic velkého, kromě zoufalé snahy přemluvit Českou filharmonii k natočení alespoň jednoho z plánovaných pořadů, v krajním případě pak čehokoliv, co by u veřejnosti mohlo vzbudit zdání, že je vše v naprostém pořádku. Události však mezitím nabraly rychlý spád.

Česká filharmonie nehraje a hovoří

I když s transparentem tohoto znění vyšli v listopadu 1989 filharmonici do ulic, nebyla to vlastně tak docela pravda. V divadlech se tehdy nehrálo a program nahrazovaly diskuse s diváky, Česká filharmonie dělala v podstatě totéž - jen s tím rozdílem, že na úvod cosi krátkého přece jen zahrála. Na besedy navázala série koncertů, která dala jasně znát, na které straně orchestr i se svým šéfdirigentem stojí: koncert na podporu stávkujících studentů byl začátkem cesty, která vyvrcholila 14. prosince Beethovenovou Devátou symfonií na podporu Občanského fóra a kandidatury Václava Havla na prezidentský úřad.

Konec cesty

Ještě ve funkci šéfdirigenta České filharmonie přivítal Václav Neumann v dubnu 1990 na pražském letišti Rafaela Kubelíka, který se po téměř 42 letech vrátil, aby řídil Mou vlast na zahajovacím koncertě Pražského jara. Bylo zcela přirozené, že při tomto setkání došlo kromě pochopitelné radosti též na slzy.

To už se ale životní i umělecká pouť Václava Neumanna chýlila ke svému konci. K 1. listopadu 1990 předal šéfdirigentský post u České filharmonie Jiřímu Bělohlávkovi. S orchestrem však spolupracoval i nadále - za zmínku určitě stojí japonské turné v roce 1991, které podnikl spolu s Jiřím Bělohlávkem a Rafaelem Kubelíkem, který tu definitivně uzavřel svou kariéru.

Ještě nakrátko se Václav Neumann v roce 1992, po Bělohlávkově rezignaci, vrátil do čela České filharmonie. Bylo to symbolické a v mnohém podobné jako jeho první účinkování v této roli - opět bez jmenovacího dekretu, jen s pověřením k řízení. Chtěl tak svému orchestru pomoci překonat období bezvládí. To, že s nástupem Gerda Albrechta, následně střídaného zástupem krátkodobých šéfdirigentů, začala pro Českou filharmonii postupná cesta z výšin, už ovlivnit nemohl - už to byla zcela jiná kapitola.

Poslední koncert řídil v květnu 1995 u příležitosti oslav 50. výročí konce druhé světové války. Koncem srpna nahrával s Českou filharmonií Mahlerovu Devátou symfonii. S velkým sebezapřením dořídil její provedení, aby - aniž si prý nahrávku poslechl - vzápětí odcestoval za svým osobním lékařem do Vídně. Ubytoval se ve svém oblíbeném penziónu, kde byl vždy vítán jako rodinný příslušník. Tady několik dnů nato, 2. září během snídaně, zemřel. Do pětasedmdesátých narozenin mu chybělo 27 dnů.

Václav Neumann, člověk s velkým rozhledem, přirozenou noblesou a elegancí a s výrazem aristokrata se nesmazatelně zapsal do historie České filharmonie. S ním prakticky skončila slavná éra orchestru, který se až v současnosti snaží - a snad v tom bude úspěšný - navázat na tehdejší prestiž. 

Fotografie

• Václav Neumann řídí zahajovací koncert Pražského jara 1949 (14. května 1949, foto: Václav Chochola)
• V době působení u Gewandhausorchestru (60. léta, autor neznámý, zdroj: internet)
• Setkání s Rafaelem Kubelíkem ve Švýcarsku (1969, foto: František Sláma)
• Václav Neumann řídí Českou filharmonii v pořadu Česká filharmonie hraje a hovoří (1978, zdroj: ČT)
• Václav Neumann během výkladu v pořadu Česká filharmonie hraje a hovoří (1980, zdroj: ČT)
• Wiener Flötenuhr 1982 (zdroj: Wikipedie)
• V civilu (cca 1981, foto Viktor Kronbauer, zdroj: Viktor Kronbauer - Setkání, Galerie Apolo 1991)
• Autogram Václava Neumanna (zdroj: vlastní sbírka)
• Václav Neumann řídí Koncert na podporu Občanského fóra (14. prosince 1989, zdroj: VAI Music)
• Přivítání s Rafaelem Kubelíkem po jeho příletu do Prahy (duben 1990, zdroj: ČT)
• Václav Neumann v šatně po koncertě (70. léta, foto: František Sláma)