Vzpomínka na Rafaela Kubelíka

11. srpna 1996 zemřel ve svém domě ve švýcarském Kastanienbaumu dirigent Rafael Kubelík. Následující článek vůbec nemá být životopisem a už vůbec ne vyčerpávajícím. Chci se jen pokusit o vzpomínku (pravda, trochu opožděnou) na jednoho z celosvětově nejznámějších českých umělců. Profesionálním hudebním publicistům a muzikologům nechť je třeba i výzvou, aby se některý z nich konečně chopil úkolu sepsat Kubelíkovu monografii. Čtenářům, kteří vydrží číst až do konce, předem děkuji.

28. června 1914 došlo v Sarajevu k atentátu na následníka trůnu Františka Ferdinanda d'Este. Druhého dne se v Býchorech u Kolína narodilo šesté dítě světoznámého houslisty Jana Kubelíka a maďarské hraběnky Marianne rozené Csáky-Széll. Po pěti dcerách se manželé dočkali prvního syna, jemuž dali jméno Rafael. Všechny děti byly hudebně nadané, ostatně hudba se v rodině provozovala prakticky neustále. Rafael Kubelík o mnoho let později vzpomínal, jak spolu s otcem a sestrami provedli celou Wagnerovu Valkýru.

Do deseti let zvládl Rafael coby klavírista-samouk všechnu významnou literaturu od Händela po Debussyho. Otec ho kromě klavíru učil i na housle, jimž se později věnoval i na konzervatoři. Od mládí Rafael věděl, že chce být profesionálním hudebníkem. Odmítl proto i klasické vzdělání na gymnáziu, dokonce i přes námitky rodičů, kteří si původně přáli, aby si udělal maturitu a pokračoval ve vzdělávání na univerzitě. Otec Jan mu byl velkým hudebním vzorem, a Rafael ho nikdy nepřestával obdivovat. Vzhlížel k

němu i v době, kdy on sám byl slavný a známý po celém svobodném světě. A to vše navzdory faktu, že každý z nich si zvolil naprosto odlišnou uměleckou cestu: Jan Kubelík byl podle dnešních měřítek světovou star, svou nespornou virtuozitu dal do služeb popularitě a tehdejší doba jej uznávala jako prvotřídního salonního umělce, který dokázal vyprodat několikatisícové sály. Rafael Kubelík byl naproti tomu umělec jdoucí do hloubky, jehož cesta ke slávě byla mnohem trnitější. Přes všechen obdiv se nikdy nechtěl stát houslistou, jakým byl jeho otec. 

Rafael Kubelík se sám považoval především za hudebníka, který se jen náhodou stal dirigentem. Na konzervatoř přešel v době, kdy byl jeho otec na světovém turné. Jako houslista veřejně debutoval s Paganiniho Houslovým koncertem č. 1 D-dur, jako skladatel se svou Fantazií pro housle a orchestr, a konečně jako dirigent s Dvořákovou předehrou Othello. Dirigování a komponování považoval po celý svůj život za dvě rovnocenné složky své hudební činnosti, a to i přes fakt, že se jako hudební skladatel dočkal obdivu mnohem menšího. Jeho díla, nesoucí typické znaky moderny, nepatří k často uváděným či nahrávaným. Z jeho pěti oper se dočkaly uvedení pouze Veronika a Cornelia Faroli. Během londýnského působení, o němž ještě bude řeč, provedl a nahrál svoje Quattro forme per archi, v Německu dále svá symfonická díla Sequences a Kantáta beze slov. Sám nejčastěji provedl svou symfonii Orphikon, uvedl ji i na několika koncertech s americkými orchestry, a na samém sklonku svého života nahrál s Kühnovým dětským sborem pro české hudební vydavatelství Panton Invence a Interludia.

Jeho dirigentská činnost byla neskonale bohatší a snad se dá při vší úctě říci, že i mnohem úspěšnější. Už jako dvacetiletý mladík se v roce 1934 poprvé postavil před Českou filharmonii. Nejprve zaskočil za Václava Talicha, jehož pozice šéfdirigenta byla tehdy neotřesitelná. Jen o málo později absolvoval úspěšná turné po Itálii a Velké Británii. Ve třiadvaceti letech se dočkal gramofonové nahrávky: v říjnu 1937 nahrál Vltavu a Z českých luhů a hájů. Osobně lituji, že už tehdy nenahrál Smetanovu Mou vlast celou, ale i tyto dvě symfonické básně byly velice povedené, byť nahrávka Vltavy připravila dnešku jednu nástrahu. O co jde: tyto nahrávky vyšly na šesti stranách šelakových desek, a v době jejich vzniku se evidentně nepočítalo s tím, že by je někdy někdo chtěl spojovat. Hudebníci ví, že poslední téma Vltavy začíná předtaktím na poslední dobu 6/8 taktu. A právě toto předtaktí, jinak doprovázené končícím během fléten a klarinetů, je na počátku poslední strany bez doprovodu, přičemž celý orchestr nastoupí až na první dobu. 

Odpusťte mi tuto malou technickou odbočku. Postoupíme v historii o něco dále. Nad Evropou se opět stmívalo, v dusné atmosféře počínajícího protektorátu měl v říjnu 1939 premiéru český film Jiný vzduch. Je to celkem naivní příběh, v němž nechybí morální úpadek měšťácké rodiny, milostné téma ani pokus o úkladnou vraždu. Snímek rozhodně nepatří k často reprízovaným pamětnickým filmům, v jeho závěru jdou však Ladislav Boháč s Hanou Vítovou do divadla, kde Česká filharmonie pod Kubelíkovým řízením provede Vltavu. Pohledy kamery na dirigenta a orchestr jsou prokládány záběry české krajiny i Vltavy samotné. Poselství této části, která jinak s dějem samotným nemá pranic společného, je vzhledem k době vzniku filmu naprosto jasné.

Německý fašismus následně roztáhl svá "ochranná křídla" nejen nad Čechami a Moravou, ale postupně i nad velkou částí Evropy. Němci se vždy rádi stavěli do role znalců a podporovatelů umění, špičkoví umělci porobených národů, včetně českých, mohli v omezených mantinelech pracovat i nadále. Pro Kubelíka byla tato doba těžká umělecky i osobně - v roce 1940 nečekaně, ve věku pouhých 60 let, zemřel jeho otec Jan.

Rafael Kubelík se v roce 1942 nakrátko stal šéfem opery v Brně. Ještě v témže roce však toto místo opustil, když byl jmenován uměleckým vedoucím České filharmonie. Koncem roku 1943 s ní nahrál Smetanovy symfonické básně Richard III., Hakon Jarl a Valdštýnův tábor. Téma především dvou prvně jmenovaných, jež symbolizují tyrana, který je nakonec poražen, mělo v době okupace pochopitelně ještě jakýsi význam navíc. 

Rafael Kubelík se v době okupace oženil - jeho manželkou se stala česká houslistka Ludmila Bertlová, zvaná též Lala. Konec války přivítala Česká filharmonie pod Kubelíkovým vedením 28. června 1945 koncertem na Staroměstském náměstí, na jehož programu byla Má vlast. V raných poválečných dobách se Kubelík také zasloužil o to, že pražské Rudolfinum bylo navráceno České filharmonii (za první republiky bylo sídlem Národního shromáždění).

Na Talichovu ideu Pražského hudebního máje navázal Rafael Kubelík myšlenkou hudebního festivalu, na kterém by vystoupili umělci ze států protihitlerovské koalice. Byť tento záměr nakonec zcela dodržený nebyl, stal se Kubelík jedním z otců Pražského jara. Jeho první ročník se uskutečnil v roce 1946. Kubelík dirigoval zahajovací koncert celkem třikrát, v roce 1948 však již po proběhlém komunistickém převratu. Tehdy byl v krátké době konfrontován s již druhou totalitou, tentokrát pocházející od vlastních lidí. To byla situace, kterou nemohl snést. Tradice, kdy je Pražské jaro zahajováno Smetanovou Mou vlastí, se už jako dirigent nedočkal. V létě téhož roku byl pozván do skotského Edinburghu, kde měl dirigovat Mozartova Dona Giovanniho. Když 17. července přelétalo jejich letadlo hranici Československa, oznámil manželce a malému synovi své rozhodnutí se do vlasti již nevrátit. Takto tedy Rafael Kubelík "opustil svou vlast, aby nemusel opustit svůj národ".

V té době byl již známým dirigentem, už od konce války hostoval u mnoha věhlasných orchestrů v Evropě i Americe. V Británii se prakticky okamžitě vrhl do nahrávání. Již od října 1948 pracoval s londýnským Philharmonia Orchestra ve studiích na Abbey Road, kde vznikly nahrávky děl Mendelssohna, Dvořáka, Beethovena a dalších. Jako sólisté k nim byli přizváni nejvýznamnější umělci své doby, mezi nimi například klavíristka Moura Lympany, houslistka Ida Haendel nebo cellista Pierre Fournier. Mendelssohnův Klavírní koncert č. 1 g-moll byl experimentálně nahrán též stereo, je to vůbec první historický pokus o vícekanálový záznam. Jeho úspěšnost však posoudit nemůžeme, neboť k hanbě společnosti EMI, jež vlastní katalog His Master's Voice, tato nahrávka dodnes leží v archivu nevydána.

V roce 1950 se Rafael Kubelík přesunul do Spojených států. Stal se hudebním ředitelem Chicago Symphony Orchestra. Vznikly tu další dodnes ceněné nahrávky, dovolím si jmenovat Dvořákovu Devátou symfonii, Mozartovu Pražskou symfonii nebo poprvé kompletní

Smetanovu Mou vlast. O pár let později byl Kubelík kontaktován představiteli československých umělců, kteří jej vyzvali k návratu. Přitom mu byla zaručena beztrestnost za ilegální opuštění republiky i možnost opětovného vycestování. Rafael Kubelík se vrátit chtěl, od počátku své emigrace vlastně po ničem jiném netoužil. Svůj návrat však podmínil propuštěním politických vězňů a svobodou cestování pro všechny Čechoslováky: "Copak někdo sliboval Smetanovi, Dvořákovi nebo mému tátovi a Destinnové, že se smějí vrátit domů? To má být výhoda jen pro několik vyvolených? K těm nechci patřit." Tuto podmínku mu však tehdejší režim splnit nemohl. 

V Americe prožíval Kubelík nelehké období. Za tři roky sice nazkoušel s chicagským orchestrem na šedesát nových skladeb, zahrnující díla romantická, klasicistní i moderní. Nevynechal ani dvanáctitónovou školu, pro mě tak nepochopitelnou. Přesto nakonec odešel víceméně nepochopen. Ohlasy hodnotící jeho tehdejší působení veskrze příznivě jsou většinou mladšího data. Vesměs oceňují jeho přínos a novátorství a hodnotí jeho období jako nejvíce kosmopolitní v celé dosavadní éře Chicagského symfonického orchestru. Už od konce roku 1952 bylo jasné, že Kubelíkovo chicagské angažmá se chýlí ke konci. Když pak v následujícím roce skutečně odešel, hodnotili tehdejší hudební publicisté tento jeho krok jako správný, neboť předpokládali, že v Evropě dostane Kubelík širší umělecké příležitosti s tomu odpovídající větší odpovědností.

Dva roky byl Kubelík bez stálého angažmá, jeho dirigentská ani nahrávací činnost však nijak nepolevila. V roce 1955 byl jmenován hudebním ředitelem Covent Garden, královské opery v Londýně. Dodnes je tu vzpomínáno na jeho uvedení Berliozových Trojanů, Smetanovy Prodané nevěsty, Verdiho Othella a dalších oper. Kubelík až na jednu výjimku sestavil soubor z domácích umělců (což kritici též kvitovali s povděkem). Zdálo se, že konečně našel místo, kde může naplno uplatnit svoje zkušenosti stejně jako umělecké ambice. Za vším ale udělal čáru nenávistný dopis Sira Thomase Beechama, též dirigenta, který otiskly britské noviny. Když si Kubelík přečetl kritiku adresovanou vedení Covent Garden, které podle Beechama "navzdory zdravému rozumu jmenuje na místo hudebního ředitele cizince, i když mělo spoustu příležitostí vybrat nějakého schopného Angličana", rozhodl se na svou funkci rezignovat. Nechtěl být v ničích očích brzdou vývoje britské národní opery, navíc měl dojem, že ani jeho snaha vytvořit výhradně domácí soubor není přijímána vždy jen kladně.

Dalších několik let strávil Kubelík jako příležitostný hostující dirigent různých orchestrů, výraznou stopu zanechal v historii Vídeňských filharmoniků. Pro firmu Decca s nimi vytvořil sérii nahrávek, mezi nimiž najdeme kompletní Brahmsovy symfonie, Dvořákovy Slovanské tance a jeho symfonie Sedmou a Devátou, stejně jako další nahrávku Mé vlasti. Tento Smetanův cyklus symfonických básní ostatně sehrál zásadní úlohu v Kubelíkově uměleckém životě a sečteme-li nahrávky a koncertní provedení, stal se nejčastěji jím řízenou skladbou. Spolu například s Largem z Novosvětské symfonie mu zřejmě umožňoval hudebními prostředky vyjádřit pocity umělce, jenž je vytržen ze svého domova. Nic na tom nemohl měnit ani Kubelíkem často opakovaný fakt, že jeho odchod byl dobrovolný.

Přišel rok 1961, ve kterém Kubelíka zavedl život do Mnichova, kde se stal šéfdirigentem zdejšího Symfonického orchestru Bavorského rozhlasu. Při vší úctě se jednalo o jeden z mnoha orchestrů mnoha rozhlasových stanic, které působily ve Spolkové republice. Pod Kubelíkovým vedením se z něj stal orchestr světové třídy. Kubelík byl navíc v Mnichově neskutečně šťastný, bylo to zřejmě konečně něco, co celý život podvědomě hledal. On uznával svůj orchestr, orchestr zase uznával jeho, ba přímo si ho zamiloval. Jak rostly kvality bavorských symfoniků, rostl pochopitelně i Kubelíkův umělecký kredit. Pro první dekádu jeho mnichovského angažmá je charakteristická nahrávka Mistrů pěvců norimberských z roku 1967. Kubelík, který se za války Wagnerově hudbě z pochopitelných důvodů vyhýbal, o dvacet let později Němce tak trochu naučil, jak Wagnera vlastně hrát. V roce 1972 to výstižně komentoval německý hudební publicista Ludwig Kusche, když s Kubelíkem natáčel pro ZDF rozhovor do připravovaného dokumentu Obrazy ze života hudebníka. Tváří v tvář Kubelíkovi tam říká: "Vaše nahrávka Mistrů pěvců norimberských reprezentuje éru 10 let šéfování orchestru Bavorského rozhlasu. Zaznamenala heroický úspěch. ... Na jiných scénách je často slyšet jen nekonečný kravál. U vás je to úžasný a zábavný hudební kus. Je to čistá radost poslouchat."

V roce 1961 však Kubelíka postihla i osobní tragédie: jeho manželka zemřela na následky autonehody, k níž došlo u švýcarského Lucernu. Nakonec to byla hudba, která pomohla Kubelíkovi toto těžké období překonat. Díky ní se seznámil s australskou sopranistkou Elsie Morison. Z ryze pracovních kontaktů, kdy spolupracovali na Smetanově Prodané nevěstě, Mahlerově Čtvrté symfonii, Beethovenově Deváté, Pucciniho Bohémě a mnoha dalších velkých dílech, vzniklo cosi bližšího a v roce 1963 se vzali. O pár let později se usadili ve Švýcarsku na břehu jezera Vierwaldstättersee, v malé obci Kastanienbaum. Elsie se následně z aktivní hudební činnosti stáhla, aby mohla trávit se svým manželem více času.

Kubelík se po celou dobu svého exilu živě zajímal o dění v Československu. V roce 1968 mu s Pražským jarem svitla jakási naděje na návrat domů, proto tehdejší obrodný proces upřímně vítal. S pádem Pražského jara však vzaly veškeré naděje za své. Kubelíkovo zklamání bylo obrovské. Vedlo nakonec až k prohlášení, které spolu s ním podepsalo více než sto významných umělců té doby. Výzva k bojkotu kulturních kontaktů se zeměmi, jejichž armády okupovaly Československo, byla uveřejněna v mnoha západních novinách: "Okupace republiky pěti státy Varšavské smlouvy je násilným popřením humanitních ideálů, které jako umělci máme. Dokud nebudou všichni cizí vojáci staženi z československého území a legální vláda ČSSR nebude moci svobodně vládnout, je pro nás nemožné udržovat umělecké kontakty s těmito pěti národy i s Československem."

V roce 1969 byla Česká filharmonie na turné ve Švýcarsku. Rafael Kubelík všechny uvítal ve svém domě a na závěr večera předal všem členům orchestru pamětní medaili. Okupace země na ní byla znázorněna ženou sázející lípu, sraženou k zemi pěti bodáky. Ještě před návratem do Československa museli všichni tuto medaili odevzdat vedení orchestru, jakýmsi zázrakem se ji však podařilo jedinému členovi orchestru zatajit a provézt až domů do Prahy.

Počátkem sedmdesátých let se Rafael Kubelík připojil k dirigentům, kteří nahráli kompletní soubor Beethovenových symfonií. Pojal však tento úkol netradičně, když každou symfonii nahrál s jiným orchestrem. Tyto nahrávky jsou pozoruhodné: nepatří totiž k těm, které automaticky zařadíte mezi "vzorové", tedy takové, které by určovaly normu, jak má být které dílo zahráno. Má-li tedy nějaká nahrávka dokumentovat Kubelíkovo novátorství, je to právě tento zajímavý a v kontextu světové hudby ojedinělý soubor, ačkoliv Kubelík Beethovenovi vlastně nic nepřidal ani neubral. 

V té době se také představil v jiné než pouze v dirigentské roli. Spolu s dalšími dirigenty Wolfgangem Sawallischem, Rudolfem Kempem a Fritzem Riegerem (mimochodem německým rodákem z obce Horní Staré Město, jež je dnes součástí Trutnova) zasedli ke čtyřem klavírům, aby si zahráli Bachův Koncert a-moll. Kubelík se zároveň ujal řízení orchestru, kterým nebyl nikdo jiný než jeho mnichovští rozhlasoví symfonici.

Přes všechnu Kubelíkovu spokojenost se zdálo, že po dvanácti letech je jeho bavorské působení u konce. Připouštěl to tehdy ostatně i on sám. Byl totiž jmenován hudebním ředitelem Metropolitní opery v New Yorku. Tato funkce byla tehdy vytvořena přímo pro něho. Generálním manažerem se měl stát Švéd Göran Gentele, Kubelíkův blízký přítel. V době Kubelíkova jmenování ale zahynul při autonehodě. Kubelík měl sice plány pokračovat ve společném díle sám, ale u plánů také zůstalo, neboť již v příštím roce funkci opustil. Jeho štěstím bylo, že se zcela neodstřihl od svého milovaného orchestru Bavorského rozhlasu, a tak jeho šéfem zůstal i nadále. Tuto dobu krásně dokumentuje série živých nahrávek, která patří ke zlatému audiofondu Bavorského rozhlasu i jeho symfonického orchestru. Mnohými je považována za umělecký vrchol Kubelíkova nejen mnichovského působení. Tento soubor obsahuje mimo jiné a pouze namátkou díla Berlioze (Fantastická symfonie), Brahmse (Klavírní koncerty), Beethovena (Klavírní koncerty č. 1 - 5, Symfonie č. 9), Dvořáka (Symfonie č. 6 - 9, Houslový koncert a-moll), Smetany (Má vlast), Haydna, Bartóka a dalších. Vyjmenovat je tu všechny je opravdu nemožné.

Kubelík zůstal v čele Symfonického orchestru Bavorského rozhlasu až do konce své aktivní činnosti, byť jeho šéfování formálně předal v roce 1979. V praxi ale zůstalo vše při starém. Kubelík zůstal oficiálně stálým dirigentem orchestru až do roku 1985, kdy se rozhodl svou činnost ukončit. Vedly ho k tomu zdravotní důvody, stále více ho totiž sužovalo chronické kloubní onemocnění, které ve větší či menší míře postihne snad každého z nás, totiž artróza. 

Už snad ani nedoufal, že svou rodnou zem ještě někdy uvidí, když přišel listopadový převrat v roce 1989. Události mu daly novou chuť do života. Příslušníci jeho rodiny vzpomínají, jak našli ve sklepě domu činky, jejichž pomocí se Rafael Kubelík znovu dostával do kondice za jediným cílem - postavit se znovu jako dirigent před Českou filharmonii. V dubnu 1990 spolu se svou manželkou přistál na ruzyňském letišti, 12. května řídil s plackou OF na klopě zahajovací koncert Pražského jara. Bylo to nádherné provedení, plné naděje a euforie. Jeho návrat za dirigentský pult tím ale neskončil: v příštím měsíci dal dohromady hned tři československé orchestry (Českou filharmonii, Státní filharmoniii Brno a Slovenskou filharmonii) a před zaplněným Staroměstským náměstím provedl 9. června s tímto obřím tělesem Mou vlast. Jen málo mu tehdy zbývalo do věku 76 let.

Do Československa se pak pravidelně vracel. Jeho poslední domácí koncert se odehrál 10. října 1991, na jeho programu byla Mozartova Pražská symfonie a Dvořákova Novosvětská. S Českou filharmonií pak odletěl na turné do Japonska, kde se 2. listopadu při úplně posledním koncertu své kariéry rozloučil - jak jinak - Mou vlastí. Svou hudební dráhu pak Rafael Kubelík definitivně zakončil již zmíněnou nahrávkou vlastní skladby Invence a Interludia, která vznikla 15. listopadu 1991. 

Kubelík se uchýlil do svého domova v Kastanienbaumu. V roce 1994, když mu bylo osmdesát, zde přivítal filmaře ze společnosti Febio, kteří s ním natočili materiál do jednoho z dílů cyklu GEN. Tady také o dva roky později zemřel. Pochován byl na vyšehradském Slavíně vedle svého otce.

Rafael Kubelík byl dirigentem, jehož přístup k orchestru v sobě spojoval vzájemnou důvěru a přátelský přístup, díky tomu se nakonec setkal s naprostou oddaností. Vždycky razil zásadu, že člověk se musí ovládat nejprve sám, pokud má ovládat zhruba stočlenný symfonický orchestr. Z různých filmových záběrů, které jsem měl tu čest vidět, je patrné, že byl vysoce uznáván jak svými dirigentskými kolegy, tak i členy svých orchestrů. Nahrál téměř všechna významná díla klasické hudby (kupodivu byste však v jeho diskografii marně hledali například Čajkovského Klavírní koncert b-moll), věnoval se všem jejím stylům, dokonce i těm, kterým já sám na chuť nikdy nepřijdu. Jeho umělecké snažení bylo vždycky poctivé a profesionální - především proto působí jeho nahrávky dodnes živě a opravdově. Stranou od umění nezůstaly ani jeho politické názory. Naopak, pro Kubelíka byly vždycky jeho nedílnou součástí. V roce 1969 to jasně definoval v pořadu vysílaném na Svobodné Evropě: "Pokládám se za člena velké umělecké rodiny lidstva, která dva tisíce let bojuje o svobodu ducha na humanisticko-křesťanských základech. Tuto rodinu nesmí zradit žádný umělec, musí pro ni dýchat, žít. Posláním každého umělce je rozvinovat volně podle vlastních představ ducha, otevřeně pronášet kréda vlastního přesvědčení a jednat podle vlastního svědomí."

Je nutné k tomu ještě něco dodávat?

Fotografie

• Rafael Kubelík se svými pěti sestrami. Zdroj: Bilder aus der Leben des Musikers, ZDF 1972
• Jan a Rafael Kubelíkovi. Zdroj: internet
• Fotografie ze 30. let s autogramem. Zdroj: vlastní sbírka
• Záběr z filmu Jiný vzduch, UFA 1939. Zdroj: CS Film
• Rafael Kubelík v roce 1943. Zdroj: internet
• Ludmila Bertlová. Zdroj: Wikipedie
• Max Bruch: Koncert pro housle č. 1 g-moll, op. 26, Ida Haendel (housle), Philharmonia Orchestra, šelaková deska z prvního vydání, His Master's Voice 1948. Zdroj: internet
• Rafael Kubelík jako šéf Chicago Symphony Orchestra, cca 1950. Zdroj: internet
• Rafael Kubelík řídí English Chamber Orchestra při nahrávání vlastní skladby "Quattro forme per archi", Londýn, konec května 1969. Zdroj: Bilder aus der Leben des Musikers, ZDF 1972
• Rafael Kubelík ve studiu při nahrávání Wagnerových "Mistrů pěvců norimberských", říjen 1967. Zdroj: Bilder aus der Leben des Musikers, ZDF 1972
• Elsie Morison, Kastanienbaum, cca 1972. Zdroj: Bilder aus der Leben des Musikers, ZDF 1972
• Výzva otištěná v New York Times 27. srpna 1968. Zdroj: internet
• Rafael Kubelík při rozhovoru pro ZDF, 1972. Zdroj: Bilder aus der Leben des Musikers, ZDF 1972
• Rafael Kubelík během zkoušky předehry Smetanovy "Prodané nevěsty", 1978. Zdroj: Renate Ulm: Rafael Kubelíks Goldenes Zeitalter (Die Münchner Jahre 1961-1985), přílohové DVD, Bärenreiter 2006
• Rafael Kubelík řídí koncert na Staroměstském náměstí, 9. června 1990. Zdroj: Česká televize
• Rafael Kubelík řídí svůj poslední koncert, Tokyo, Suntory Hall, 2. listopadu 1991. Zdroj: internet