K přímé volbě prezidenta

Námi zvolení nejvyšší zastupitelé přenechali volbu hlavy státu občanům. Snad pro zdání, že občan konečně bude moci mluvit do věcí nejvyšších a s jeho hlasem se počítá. Ale není to tak. Prezident má už dnes velmi omezené pravomoci, s touto změnou Ústavy budou ještě trochu pokráceny. Mandát prezidenta vzešlého z takové volby není o nic silnější, kvůli uvedeným faktům je naopak jisté, že spousta energie vložené do přímé volby přijde vniveč.

Logicky se nabízí otázka, zda se vůbec vyplatí volit prezidenta všelidovým hlasováním. Jeho uspořádání se organizačně rovná uspořádání jakýchkoliv jiných voleb. Je to možná zbytečně drahý špás oproti volbě parlamentem, kdy poslanci a senátoři mají plat stejný, ať volí nebo ne, a dalším nákladem je, zjednodušně řečeno, už pouze někde rozsvítit a zatopit. Samozřejmě, nelze vše měřit penězi, s touto tezí v zásadě souhlasím, stejnou logikou bychom mohli zrušit i parlamentní volby. Pokusme se ale náhled na přímou volbu rozšířit o další úhly.

Jedním z argumentů pro zavedení přímé volby bylo, že prezident již nebude loutkou politických stran (automaticky se jaksi předpokládalo, že prezident stranám zastoupeným v parlamentu za své zvolení cosi slíbí). To je zcela mylný pohled - naopak, za jistých okolností může být větším vazalem parlamentu, než tomu bylo dosud. Díky zcela novému pojetí institutu odvolatelnosti prezidenta na něj může být činěn tlak nebo rovnou podán návrh k ústavnímu soudu na jeho odvolání v podstatě nepřetržitě. Zkusme trochu popřemýšlet, kolikrát mohl být hnán k podobné odpovědnosti třeba současný prezident Václav Klaus, kdyby parlament měl podobný nástroj k dispozici.

Jsme v malých českých poměrech, a tak se všichni, kterých se to může týkat, budou snažit k tlaku na hlavu státu využít všech možných cest. Poslední volba prezidenta byla nepochybně šaškárna, jež je nedůstojná země, která si chce říkat civilizovaná. Jisté teď máme to, že o tuto kratochvíli přijdeme. Vy, kteří máte rádi absurdní politické divadlo, se však nemusíte o své rozptýlení bát. Přijde zcela jistě, a přijde ještě před tím, než se nový prezident ujme úřadu. Před samotnou volbou se totiž bude konat předvolební kampaň. Chce-li se kandidát nějak zalíbit voličům, musí jim něco slíbit. Bude-li jim něco slibovat, musí nutně lhát. Prostor pro skutečné, rozuměj splnitelné sliby je totiž mizivý, takže zbývají jen ty nesplnitelné. Další možností je zvrhnutí kampaně do negativismu, kdy jediným prezentovaným programem bude pomlouvání protikandidátů. Jak víme ze zkušenosti z parlamentních voleb, i toto na voliče zabírá, takže pochybuji, že by tento účinný postup zůstal opomenutý.

Kandidáti se nám pomalu objevují a představují. Vezměme si některé z těch nejznámějších. Karel Schwarzenberg? Při vší úctě by si měl umět spočítat, jakou má šanci dožít se konce funkčního období. Jan Švejnar? Čechoameričan, který tu sice věčně není, ale ve vhodnou chvíli se objeví, aby šířil něco ze svého proevropského moudra. Jan Fischer? Expremiér, který proslul svou nečinností. V zájmu spravedlnosti je třeba přiznat, že ji měl dánu už do vínku. Člověk bez názoru může být svým způsobem nebezpečný, navíc si nejsem jistý, jestli tolik let po převratu potřebujeme ve vrcholné funkci člověka obtěžkaného někdejším členstvím v KSČ. Tomio Okamura? Ten člověk mi opravdu nevadí, ale nevadí mi ani náš soused, a též si ho jako prezidenta představit neumím. A právě dvěma posledním dávají média největší šanci. Snažím se nevěřit tomu, že média již začala vyrábět volební hvězdy... Možnému vzedmutí padesáti tisíc spoluvoličů, kteří se spojí a v petici navrhnou skutečnou osobnost, dávám šanci asi takovou, jako že někdo objeví živého Elvise. Mnohem pravděpodobnější je možnost, že se objeví další figurky, mnohdy obskurní, které si minule tak krásně zareprezentovala Jana Bobošíková.

Názor, že prezident bude výraznější osobností, je čirou utopií. Ostatně, dva nejpreferovanější kandidáti jsou toho jasným důkazem. Navíc, předchozí prezidenti zvolení parlamentem rozhodně nebyli osobnostmi slabými, ať už si o jejich politických postojích myslíte cokoliv. Přímá volba má oproti parlamentní ještě jedno úskalí, o kterém by mohli dlouze vyprávět na Slovensku - do druhého kola může postoupit jeden kandidát špatný a druhý ještě horší. Parlamentní volba umožňovala v takovém případě prezidenta nezvolit, z všelidové naopak vzejde vítěz s jistotou stejnou, jako že dnes večer zapadne slunce. A přenechaly-li politické strany občanům volbu prezidenta jako výraz své neschopnosti provést ji důstojně, pak nechť nad námi bdí všichni svatí i v případech jejich dalších rozhodnutí. Jestli jim ji předhodily jako důsledek toho, že jinak jim nemají co nabídnout a účelem celé té šarády je zavření úst, pak se jedná o pokrytectví nejhrubšího zrna.

Přímá volba navíc trochu rozhází rovnováhu moci, dosud nastavenou Ústavou. Ti, kteří začali volat po komplexnější změně, mají nepochybně svůj díl pravdy. Takto zvolený prezident by měl být nadán mocí daleko širší, než mu bude nyní vymezeno. Přímá volba je v našem ústavním systému něco navíc, něco bez jakékoliv tradice. Proto je to i krok do neznáma.

Zákonodárci spáchali ještě jednu pikanterii: změna způsobu volby vejde v platnost 1. října tohoto roku. Kdyby (a že si to opravdu nepřeji) z jakýchkoliv důvodů skončil Václav Klaus ve své funkci dříve, bude jeho nástupce opět volit parlament.