Má vlast v drážkách desek

12. května 2011 uplyne 127 let od úmrtí Bedřicha Smetany (1824-1884). V tento den bude opět zahájeno Pražské jaro jeho symfonickým cyklem Má vlast - stěžejním dílem české klasické hudby. Její obsah je alespoň v hrubých rysech známý snad všem. Asi neexistuje průměrně vzdělaný Čech, který si nevybaví základní téma Vltavy. Proto zde popis symfonických básní samotných nehledejte. Pojďme se však podívat na historii Mé vlasti z pohledu nahrávacího průmyslu. I když se soustředíme převážně na nahrávky českých dirigentů, spatříme nesmírné kulturní bohatství.

Éra Václava Talicha

Vůbec prvním dirigentem, který přijal výzvu nahrát kompletní Mou vlast, byl Václav Talich (1883-1961), když v roce 1929 reagoval na nabídku firmy His Master's Voice. Tady je nutné připomenout ještě jedno prvenství - jedná se totiž o vůbec první gramofonovou nahrávku České filharmonie. Mimochodem, nebylo tehdy vůbec snadné poslechnout si tak rozměrné dílo - jedna strana šelakové desky hrála okolo čtyř minut, a tak bylo nutné devatenáctkrát vstát z pohodlí křesla a desku otočit či vyměnit. Václav Talich, de facto tvůrce České filharmonie v její dnešní podobě, se úkolu zhostil dobře. Na snímku najdeme pochopitelné technické nedokonalosti způsobené především tehdy dostupnou technikou, ale je to nahrávka velmi živá a dynamická. To se bohužel nedá říci o jejím zřejmě v současné době jediném komerčně dostupném přepisu na CD. Ve snaze umazat šum a praskot maximálním možným způsobem smazala firma RCD též veškerou náladu nahrávky. O mnoho lépe zní přepis Supraphonu na posledním, sedmnáctém díle Talichovy kolekce. Bohužel, Supraphon

zařadil na tento komplet jen první tři symfonické básně. Ostatní vydání této nahrávky jsou dnes již zřejmě rozebrána.

Do začátku války již nová kompletní nahrávka Mé vlasti nevznikla. Jen v roce 1937 se před Českou filharmonii postavil velmi mladý dirigent a pro stejnou firmu nahrál Vltavu a Z českých luhů a hájů. Bylo mu třiadvacet let a jmenoval se Rafael Kubelík (1914-1996).

Válka a protektorát

Ani ve světě se tou dobou mnoho nahrávek neurodilo. Pouze italský dirigent Arturo Toscanini (1867-1957) nahrál v roce 1938 s americkým Národním symfonickým orchestrem Vltavu, snad existuje i jejích několik dalších snímků. Pár nahrávek druhé části cyklu vzniklo i v době války (Herbert von Karajan 1940, Hans Kindler 1942), Toscanini se k Vltavě vrátil těsně po skončení války, v září 1945, a ještě v roce 1949.

Je paradoxní, že období protektorátu je při svých šesti letech existence na domácí nahrávky Mé vlasti poměrně bohaté. Snad to byla hudba, která dávala Čechům sílu a naději. Ostatně tak nějak to vyjádřil i Václav Talich, když v květnu 1939 řekl úvodem k Pražskému hudebnímu máji toto: "Co jiného může narovnat naši páteř a naplnit nás pocitem důstojné národní svébytnosti, jestli tak neučiní nezlomný optimismus Smetanův, prostá víra Dvořákova a evangelium lásky, kterým zakončil své životní dílo Josef Suk? Dnes více než kdy jindy máme povinnost dokázat sobě i jiným, že nechceme o své kulturní vyspělosti prázdně deklamovat, nýbrž že jsme ochotni přinést každou oběť naší vzdělanostní pospolitosti, a o tu pospolitost hlavně jde." Zmíněný Pražský hudební máj byl Talichovou ideou, stal se jakýmsi předchůdcem poválečného Pražského jara. V tehdejší atmosféře počínajícího protektorátu nemohl program složený z děl Smetany a Dvořáka nemít úspěch. Ten byl dokonce takový, že zkraje června byly dva koncerty zopakovány. Jednalo se o druhou řadu Slovanských tanců a právě Mou vlast. Snad jen nevídanému zázraku můžeme děkovat za to, že se v archívu norského rozhlasu, který oba dodatečné koncerty vysílal přímým přenosem, zachoval jejich záznam. Docela nedávno ho ve vlastní edici vydala Česká filharmonie. Vydání je bohužel rozebráno a dotisk se nechystá. Přesněji řečeno, existují k němu jisté právní překážky. Vlastním pátráním jsem zjistil, že spoluvlastník vydavatelských práv nereaguje na žádné výzvy. Prostě - tak trochu český přístup i v otázce českého kulturního pokladu. Mnozí totiž považují tuto nahrávku za vůbec nejlepší Talichovu. Když nic jiného, atmosféra doby je z ní cítit na hony. Když na konci uslyšíte obecenstvo zpívat českou hymnu, bude vám zaručeně běhat mráz po zádech.

Zatímco tato nahrávka spatřila světlo světa až desítky let po svém vzniku, vyšly v protektorátu tři kompletní verze na gramofonových deskách. K možnosti vydávat kompletní Mou vlast možná přispělo i nucené Talichovo vystoupení s Českou filharmonií v Berlíně v roce 1941. Když už nemohl dost dobře Goebbelsovi koncert odmítnout, prosadil alespoň do programu kompletní Mou vlast, tedy včetně Tábora a Blaníku. V jinak podrobném programu sice byly tyto dvě básně odbyty pouhou jednou větou, ale od té doby se Má vlast směla opět hrát celá. A tak sám Václav Talich ještě v roce 1941 přispěchal s novou nahrávkou. Mimochodem, velmi svižnou a možná jednou z vůbec nejrychlejších. Samostatně se

nahrávka zřejmě dá sehnat jen velmi obtížně, ale pokud investujete do některého ze Smetanových boxů, které se objevují v nabídce různých internetových obchodů, tak Má vlast tam obsažená je právě tato. Bohužel, Talichova berlínská epizoda se stala jedním z jeho "hříchů", které mu poválečný režim přiřkl a které byly příčinou jeho věznění a zákazu činnosti.

V roce 1943 vyšla nahrávka pořízená Symfonickým orchestrem Českého rozhlasu pod vedením Otakara Jeremiáše (1892-1962), pořízená postupně v letech 1940 až 1941. Téhož roku se objevila Má vlast také v podání Orchestru Národního divadla za řízení Karla Boleslava Jiráka (1891-1972) na deskách značky Esta. To je naprosto unikátní nahrávka, neboť je komerčně nedostupná a její vydání se v dohledné době nechystá. Supraphon ji však má ve svém archívu, a případným zájemcům mohu prozradit, že zkraje letošního roku byla digitalizována.

Padesátá léta

Po válce vznikly nahrávky přelomové spíše díky použité technice, která šla mílovými kroky kupředu. Již roku 1950 byl pořízený snímek pod vedením dirigenta Karla Šejny (1896-1982), který poprvé využívá střihových možností magnetofonu. Podíváme-li se do zahraničí, tak o dva roky později vzniká záznam Mé vlasti v provedení Chicago Symphony Orchestra, který byl prý pořízen pouhým jedním mikrofonem. Je to jistě revoluční postup, ale mně osobně se zdají některé špičky lidově řečeno přeřvané. Ale právě u této nahrávky se musíme ještě na chvíli zastavit - diriguje ji totiž Rafael Kubelík, pořád ještě čerstvý poúnorový emigrant z komunistického Československa. Je to také jeho vůbec první kompletní Má vlast vydaná na gramofonových deskách.

Doma nahrává již omilostněný Václav Talich s Českou filharmonií svou poslední verzi. Snímek vzniklý v průběhu června a července 1954 vychází v roce příštím. V roce 2005 ho v krásném remasteru vydal Supraphon v rámci Talichovy speciální edice.

Jsme stále ještě v padesátých letech. Na jejich konci se setkávají cesty Vídeňských filharmoniků (ano, těch, kteří každý Nový rok hrají díla Straussových) a Rafaela Kubelíka. Jak Kubelík, tak Vídeňští filharmonici jsou známí svou snahou o přiblížení se k původnímu zvuku díla, a tak vzniká v červenci 1959 jedna z nejdůležitějších nahrávek Mé vlasti. Pokud jí lze něco vyčíst, tak snad jen technickou kvalitu záznamu, ze které více nevyždímaly ani remasterovací pokusy.

Doba Ančerlovská

Šedesátá léta je možné nazvat érou Karla Ančerla (1908-1973). Nejprve pořizuje další oficiální nahrávku Mé vlasti s Českou filharmonií, vydanou v roce 1964. Bez nadsázky jde o jednu z nejdůležitějších nahrávek vzniklých v Československu. SR Studio, které dělá remastery pro Supraphon, svou práci opravdu ovládá. První číslo Ančerlovy Zlaté edice nemohlo obsahovat nic jiného než právě tuto nahrávku.

Existuje i velmi kvalitní záznam zahajovacího koncertu Pražského jara 1968, který řídí též Karel Ančerl. Ani s tímto dirigentem si režim po jeho odchodu do Kanady nevěděl příliš rady. Již necelý rok po potlačení Pražského jara (v tomto případě nejde o již zmíněný stejnojmenný festival) řídí Ančerl koncert Bostonského symfonického orchestru, přenášený tamním rozhlasem. Byl by to možná koncert jen jeden z mnoha, ale jednak byla na programu Má vlast, a jednak se záznam díky neznámému fonoamatérovi zachoval. A tak můžeme slyšet kromě Smetanovy hudby i bouři, která se během koncertu přihnala. Vyčítat tomuto záznamu o něco horší zvukovou kvalitu by bylo zbytečné hnidopišství. Moje díky patří onomu neznámému člověku.

Existují světoví dirigenti, kteří kompletní nahrávku Mé vlasti nepořídili nikdy. Mezi takové patří například už zmíněný Herbert von Karajan (1908-1989). V roce 1967 nahrál s Berlínskými filharmoniky pouze Vyšehrad a Vltavu. Nahrávky zní pateticky a velkolepě, pro někoho však možná až příliš.

Rafael Kubelík a ti doma

V roce 1971 pořizuje Rafael Kubelík další nahrávku Mé vlasti. Tentokrát se postavil před stejný orchestr, o kterém byla řeč před malou chvílí - na nahrávce pro firmu Deutsche Grammophon řídí Bostonský symfonický orchestr. Sběratelsky zajímavá je však nahrávka pořízená roku 1983 v předvečer výročí vzniku republiky. Kubelík opět řídí jemu dávno známé chicagské symfoniky. Koncert byl přenášený rozhlasem a záznam, komerčně opět nedostupný, obsahuje malou vadu v podobě malého výpadku uprostřed Šárky. Kdo záznam pořídil, opět není známo.

Musíme se však ještě o kousek vrátit. V roce 1975 totiž vzniká jedna z nejzásadnějších domácích nahrávek Mé vlasti, ne-li ta úplně nejzásadnější. I ten, kdo by se o to přel, musí připustit alespoň existenci zásadní trojice nahrávek: Talich 1955, Ančerl 1964, Neumann 1975. Díky Václavu Neumannovi (1920-1995) je tedy tento trojlístek nyní kompletní a nadále bude domácí normou, kterou se poměřuje vše ostatní.

Když už tento článek vznikl u příležitosti zahájení Pražského jara, dovolím si jednu související poznámku: poprvé Václav Neumann dirigoval na Pražském jaru Mou vlast v roce 1949 - bylo to její vůbec první provedení při příležitosti zahájení festivalu. Tato tradice totiž netrvá od samého vzniku Pražského jara, nepřetržitě se tak děje až od roku 1952. Václav Neumann pak řídil zahajovací koncert mezi roky 1969 a 1985 ještě osmkrát. Celkovým počtem devíti oddirigovaných zahajovacích koncertů tak vytvořil ojedinělý a sotva kdy dostižitelný rekord tohoto hudebního festivalu.

Rok 1981 znamená další technický mezník - za účasti japonských techniků je pořízena první digitální nahrávka Mé vlasti v Československu, jejíhož řízení se ujal Václav Smetáček (1906-1986). Dětské nemoci použité techniky si tentokrát vzaly svou daň, historicky svým způsobem významnou nahrávku stahují kamsi do průměru.

V květnu 1984 pořídil Rafael Kubelík se Symfonickým orchestrem Bavorského rozhlasu nahrávku, kterou někteří považují za jeho nejlepší provedení Mé vlasti vůbec. Ono je to těžké - každé Kubelíkovo provedení totiž lze řadit mezi nejlepší... Díky tomu, že záznam je dostupný na CD i DVD, můžeme Kubelíka při práci i vidět.

Kubelíkův návrat

Chronické kloubní onemocnění donutilo Rafaela Kubelíka ukončit dirigentskou dráhu. Tato snad největší postava naší klasické hudby byla přemlouvána komunisty celou dobu exilu k návratu do Československa. Kubelík se vrátit chce, ale jen pod podmínkou propuštění politických vězňů a beztrestnosti emigrantů. Tuto podmínku mu komunistický režim není schopen ani ochoten splnit, a tak se Kubelík, sám za emigraci v nepřítomnosti odsouzený již v roce 1953, triumfálně vrací až po listopadovém převratu. Návrat do vlasti znamená i návrat za dirigentský pult a 12. května 1990 při zahajovacím koncertu Pražského jara pořizuje euforickou a optimistickou live nahrávku Mé vlasti, kromě jiného svou první kompletní verzi s Českou filharmonií. Plných 53 let poté, co s ní v roce 1937 nahrál dvě symfonické básně. A vlastně šlo ještě o jednu premiéru - ač stihl odřídit zahajovací koncerty tří úvodních ročníků Pražského jara, na programu ani jednoho z nich Má vlast nebyla.

Ani ne měsíc po tomto koncertu je Staroměstské náměstí v Praze svědkem naprosto unikátní události. Rafael Kubelík se postavil před tři orchestry naráz, aby s nimi pod širým nebem provedl Smetanovu Mou vlast. Hudebníci České filharmonie, Státní filharmonie Brno a Slovenské filharmonie si koncert užívají stejně jako dirigent, v jehož tváři se nezřídka mihne úsměv. I s tak obřím tělesem Kubelík komunikuje naprosto jasně a srozumitelně, jeho gesta jsou pochopitelná a prostá, přesto důsledná. Drobné, především rytmické prohřešky jsou více než neuměním způsobené zvukovým zpožděním, které se při rozměrnosti hudebního tělesa muselo občas projevit. Škoda jen, že tuto nebývalou kulturní událost vysílala Česká televize v počtu, který bychom hravě spočítali na prstech ruky po úrazu a její vydání na DVD se, jak mi bylo řečeno, nechystá.

Rafael Kubelík si svůj návrat k dirigování prodloužil, když se v roce 1991 vydal s Českou filharmonií na turné do Japonska. I tady byla pod jeho vedením pořízena živá nahrávka Mé vlasti. Bohužel, japonská značka Altus se moc nevyznamenala - hlasité pasáže jsou příliš hlasité, tiché jsou pak místy skoro neslyšitelné. Pro poslech tohoto záznamu je nutný absolutní klid, jinak hrozí, že vám některé pasáže utečou.

Od konce století až do současnosti

I po převratu vznikly mnohé nahrávky, jejichž význam zhodnotí historie až s odstupem. Snad se mezi ně zařadí provedení Jiřího Bělohlávka (*1946) s Českou filharmonií z roku 1990, Zdeňka Košlera (1928-1995) se stejným orchestrem při zahájení Pražského jara 1992 (přičemž se nenechte zmást chybným rokem 1991 uvedeným na obalu) či Vladimíra Válka (*1935) se Symfonickým orchestrem Českého rozhlasu při stejné příležitosti v roce 2001. Své nahrávky přinesly i další osobnosti, jako Zdeněk Mácal (*1936) či Libor Pešek (*1933). V neposlední řadě musím jmenovat i nahrávku znalce a propagátora české hudby, Talichova žáka, Sira Charlese Mackerrase (1925-2010) s Českou filharmonií.

Z těch úplně nejnovějších by se mezi klasické jednou mohla zařadit nahrávka z Pražského jara 2010, kdy Mou vlast provedla Pražská komorní filharmonie pod vedením Jakuba Hrůši (*1981). Jeho pojetí vzbudilo zasloužený ohlas, nahrávka je svěží a svým způsobem neotřelá a nová. Věkový průměr hráčů je na ní prostě znát.

Existují pochopitelně i různé kuriózní verze, o kterých se tu zmiňovat nebudu. Co však stojí za řeč, jsou nahrávky úpravy pro čtyřruční klavír, neboť autorem této úpravy je sám Bedřich Smetana. Rozhodně zajímavé je poslechnout si, co Smetana vypíchl jako důležité, když z pochopitelných důvodů nemohl vecpat celý orchestr do čtyř rukou. Úprava neobsahuje nic, co by nebylo v původní partituře, s výjimkou jediného tónu. Toho, jímž se Smetana snažil nahradit činel znázorňující zkázu Vyšehradu. Toto místo je jediným bodem, ve kterém se Smetana nuceně zpronevěřil myšlence nic nepřidat, neboť technické možnosti klavíru mu jinou možnost nedaly. V domácích vodách se v poslední době objevily dvě nahrávky čtyřruční verze. Zatímco nahrávku Daniela Wiesnera a Petra Jiříkovského přijímám bez výhrad, u verze manželů Ardaševových takto velkorysý nebudu. Jakkoli je mi tato dvojice sympatická, v jejich nahrávce slyším mnoho nečistých tónů, až bych se nebál říci přehmatů.

Je jisté, že nahrávky Mé vlasti budou vznikat i nadále, určitě po celá staletí. Časy Talicha, Ančerla, Neumanna a Kubelíka se však vrátí již velmi těžko. Jejich mistrovství naštěstí zůstalo uložené v drážkách desek, z nichž se časem přestěhovalo až na jedničky a nuly kompaktních disků. Bez nich by historie nejen Mé vlasti nikdy nebyla úplná, i kdyby příští staletí přinesla dirigenty s genialitou dosud neviděnou.

Pokud jsem právě na Vaši oblíbenou nahrávku Smetanovy Mé vlasti zapomněl, tímto se omlouvám. Žádný článek nemůže obsáhnout jakékoliv téma kompletně, a v případě Mé vlasti by byla potřeba spíše vědecká publikace, na kterou si ovšem netroufám.

Seznam obrázků

Shora: Václav Talich (Zdroj: internet, Fair use) / Etiketa desky s Kubelíkovou nahrávkou z roku 1937 (Zdroj: internet, Fair use) / Karel Boleslav Jirák (Zdroj: internet, Fair use) / Karel Šejna (Zdroj: internet, Fair use) / Karel Ančerl (Zdroj: internet, Fair use) / Václav Neumann (Zdroj: internet, Fair use) / Rafael Kubelík řídí koncert na Staroměstském náměstí, 1990 (Zdroj: ČT, Fair use) / Jakub Hrůša řídí zahajovací koncert Pražského jara 2010 (Zdroj: ČT, Fair use) / CD s Mou vlastí (Zdroj: Obaly CD, Fair use) - od horní řady a zleva: Jiří Bělohlávek, ČF, 1990 (Supraphon), Václav Smetáček, ČF, 1981 (Supraphon), Karel Ančerl, ČF, Pražské jaro 1968 (Radioservis), Václav Talich, ČF, 1955 (Supraphon), Václav Talich, ČF, 1929 (RCD), Rafael Kubelík, ČF, Pražské jaro 1990 (Supraphon), Zdeněk Košler, ČF, Pražské jaro 1992 (Popron Classics), Rafael Kubelík, ČF, 1991 (Altus), Václav Neumann, ČF, 1975 (Supraphon), Jakub Hrůša, Pražská komorní filharmonie, Pražské jaro 2010 (Supraphon).